Září 2017

Psittacosaurus

26. září 2017 v 19:20 | Martinoraptor |  Druhohorní tvorové
Ceratopsidi byli všichni bezesporu velice zajímaví. Obecně velké tanky, s ohromnými štíty a děsivě vyhlížejícími zbraněmi. Ještě o to zajímavěji mezi nimi působí tvoreček do, kterého byste ani neřekli, že je jedním z nich. Psittacosaurus, raný východoasijský (hlavně čínský a mongolský) ceratopsid z období před 126 - 101 miliony lety. Už na první pohled vás zřejmě nejednalo o žádného obra. Odmyslíte - li si tedy dlouhý ocas, dal by se v podstatě srovnávat se zlatým retrívrem. Hlava tohoto tvora ovšem daleko více připomínala papouška. Lebka byla krátká, vysoká a relativně bytelná, s drobnými rohy/výrůstky po stranách, kousek za tlamou. Po charakteristickém hlavovém štítu nebo obrovských smrtících rozích nebylo ještě nikde ani stopy, ale masivní - mírně zahnutý - zobák, už byl plně připraven a nebezpečen. Dinosaurus jej zřejmě používal primárně ke sbírání semen, ovoce, lámání větví a teoreticky i k obraně proti menším dravým dinosaurům, popřípadě savcům. Uvnitř něj, dál v tlamě, se skrývala sada samo-ostřících zubů, ideálně přizpůsobených k trhání a okusování vegetace. Na druhou stranu, nebyl už schopen potravu v tlamě moc dobře zpracovat, takže si vypomáhal gastrolity. Ačkoliv se vlastně jednalo o rohatého dinosaura, pohyboval se většinu času po zadních končetinách, které byly výrazně delší než přední. Ocas si pro sebe zabíral asi polovinu délky těla a sloužil jako protiváha, aby se chudák nepřeklopil na hlavu. Jedna z nalezených fosílií měla ocas dorso-mediálně porostlý, až 20cm dlouhými, štětinami, jejichž účel je neznámý. Nejpravděpodobněji se jednalo o okrasu na přilákání samic nebo zbraň - možná dokonce o obojí. Mně osobně ocas dost připomíná záda dikobraza. Někteří vědci dokonce navrhovali, zda trny neměly sloužit při plavání. Opírají se především o četné nálezy jeho fosílií (ty obecně vznikají spojením měkké zeminy a vody). Jinak měl Psittacosaurus skvěle vyvinutý mozek - primárně zraková a čichová centra. Vědci proto věří, že mohl být aktivní ve dne i v noci a mít relativně složité chování. Psittacosaura známe už od roku 1923, kdy jej poprvé popsal paleontolog Henry Osborn. Od té doby už vědci nalezli přes 400 jedinců a 11 druhů, Popsán byl určitě v mnoha knihách či dokumentech. Z paměti můžu jmenovat nepříliš skvělý Atlas dinosaurů, hru The Isle a kupodivu i Transformers: Zánik, kde s námi proběhl úvodní scénu.



Vliv pravěku na svět: část 4: Středověká víra

17. září 2017 v 9:28 | Martinoraptor |  Projekty
Dnešní díl projektu nás zavede do temného období Evropy. Většina moderních lidí by si zřejmě dinosaury s obdobím středověku nespojila. Ironii je, že celý středověk se z velké části zakládá na víře, legendách a bájích. Mnoho pohádek má rovněž původ v nalezených kostech. Během epizody v prehistorické Číně a východní Asii, jsem zmiňoval draky. Těžko říct, která z těchto dvou kultur má v sobě těchto ohromných stvoření víc. Většina legend o evropských dracích a bazilišcích má pravděpodobně původ v nálezech mrtvých ptakoještěrů, či dokonce přímo dinosaurů. Ironicky, kronikáře a písmáky, zřejmě k psaní podnítily spíše hojné nálezy tvorů, trochu jiného kalibru.
Středověcí lidé se vždy báli jeskyní (ha - nenápadný oslí můstek Smějící se ). Věřili, že jsou to temná a ďábelská místa prolezlá zlými kouzly. K tomu je zřejmě vedly časté nálezy lebek a kostí různých pravěkých savců - převážně jeskynních medvědů nebo hyen. V době kdy na tom nebyli se znalostí anatomie moc dobře, často zaměňovali či kombinovali kosti různých tvorů a někdy tak vytvořili tvora zcela nového. Takže ano, až budete příště sledovat Hru o trůny nebo si číst o…Bajajovi (třeba), budete vědět, že zlý drak je ve skutečnosti "jen" přerostlý medvěd, křídlo pterosaura a chyba několika středověkých učenců.

Krom bestiálních draků, jsou skutečně ikonickými tvory bájní jednorožci. První zmínky o jednorožcích vlastně pocházejí už ze starověku. Řečtí a římští učenci ale vesměs věřili, že nalézané rohy patří již nežijícím nosorožcům či narvalům. To až se středověkem a náboženským "fanatizováním" se začalo na jednorožce pohlížet jako na biblický symbol síly. Popravdě, to však zřejmě byla ještě ta správnější představa. Ve středověkých bestiářích lze totiž nalézt tři druhy jednorožců. Jeden klasicky (kůň s rohem), jenž se stal symbolem síly, ale i něhy a
panenství. Druzí dva jsou pak míšeninou naprosto nesouvisejících tvorů, takže vypadají spíš jako chiméra. Všem vám asi došlo, že starověká představa byla samozřejmě správnější. Vzhledem k velkému počtu možností, si nejsem jistý, který druh inspiroval zrod tohoto tvora. Jelikož je však jednorožec relativně známý po celém světě, stejně pochybuji, že se jednalo jen o jeden druh nebo dokonce rod.

Pro jednu s nezajímavějších a asi i nejzábavnějších setkání středověkých obvatel s fosíliemi se musíme podívat i na biblickou stránku věci, do Portugalska. U mysu Cabo Espichel tam totiž byly kdysi nalezeny skutečné zkamenělé stopy "oslíka Panny Marie". Podle legendy zde osel vystupoval z moře a nesl na svých zádech právě Pannu Marii i s malým Ježíškem. Ve středověku to bylo oblíbené "turistické centrum", kam se sjížděli chudí z okolí i bohatí z daleka, aby spatřili pozůstatky tohoto dramatu. Ach jo. Já sice uznávám, že ten sauropod, kterému stopy ve skutečnosti patřily, nebyl nějak zvlášť velký, ale…toho osla bych chtěl přesto vidět. Taky by mě zajímalo zda ty stopy dvou menších, pravděpodobně theropodů, byly podle nich důkazem právě Panny Marie a Ježíška nebo jen boží doprovod.

Sharovipteryx

10. září 2017 v 17:50 | Martinoraptor |  Druhohorní tvorové
Rozhodně jedním z nejpodivnějších létajících plazů byl Sharovipteryx, neboli "Sharovovo křídlo", z období před 225 miliony lety (Trias). V roce 1971 jej poprvé popsal paleontolog Aleksandr Grigorevich Sharov, původně pod jménem Podopteryx, volně přeloženo "nožní křídlo" nebo "křídlo na noze". Toto jméno mělo své opodstatnění. Tento drobný plaz z vizáží a zhruba velikostí dnešní ještěrky, měl v porovnání s předními, neuvěřitelně dlouhé zadní nohy. Důvodem je kožnatá blána, napnutá mezi zadníma nohama (eh, to zase budou komentáře) a ocasem, jenž tvořil provizorní křídla. Ta sice zřejmě nebyla uzpůsobená k aktivnímu letu, ale Sharovipteryx tak mohl, alespoň plachtit ze stromu na strom. Takhle vyvinuté zadní končetiny jsou unikátní. Netopýři, pterosauři i ptáci létají pomocí končetin předních, zatímco zadní zakrněly a slouží (či sloužily) jen k omezenému pohybu na zemi, či zavěšení se. Některým dinosaurům zase narostlo peří a v křídla se jim proměnily všechny čtyři končetiny. Sharovireptyx svými předními končetinami pouze korigoval směr klouzání a zřejmě si také pomáhal při šplhání. Vědci rovněž věří, že při správném používání ocasu i všech končetin, dokázal Sharovireptyx velice dobře ovládat rychlost i úhel svého letu. Těžko říct, jak obratný byl na zemi, ale předpokládám, že v korunách stromů byl určitě spokojenější. Nenašel jsem žádné podrobnosti o jeho stravě ani zubech, ale předpokládám, že se živil především drobným hmyzem. Neslyšel jsem o žádné knize nebo seriálu, kde by se přímo objevil, ale při hledání obrázku jsem narazil na zajímavý fanart. Sharovipteryx tam je zobrazen jako dva pokémoni Latios a Latias a je možné, že se snad tvůrci inspirovali (ačkoliv asi ne).