Srpen 2017

Vliv pravěku na svět: část 3 - Antická moudrost

Včera v 10:26 | Martinoraptor |  Projekty
V dnešní části tohoto projektu se podíváme do období antiky a zjistíme, jak se staří Řekové a Římané vypořádávali s nálezy podivných kostí tvorů jenž neznali, ryb uprostřed suché země a obrovských neidentifikovatelných stop. Například, už takový bájný Odysseus. Všichni jistě známe pověst o tom, jak se hrdina trojských válek vracel domů na rodnou Ithaku a na cestě se musel potýkat s mnoha nástrahami zlomyslných bohů. Už na prvním ostrově, na kterém zakotvil, narazil na odporného netvora. Byl to děsivý lidožravý obr s pouhým jedním velkým okem přímo uprostřed čela - kyklop Polyfémos. On i jeho bratři žili spolu na ostrově v hojném počtu. Z toho co víme, je nyní téměř jisté, že kdyby si Odysseus trochu pospíšil (a neměl smůlu, že Odysseu napsal Homér) byl by se spíš - li než s kyklopy, potýkal s mamuty. Lebka na obrázku totiž patří Elephas mnaidriensis, trpasličímu mamutovi ze Sicílie, jehož kosti zde byly pravidelně objevovány. Velký otvor uprostřed hlavy, snadno zaměnitelný s očnicí, je ve skutečnosti jen dýchací otvor a označuje místo kde se napojoval chobot - toliko k bájným Kyklopům. Řecko a Řím však byly krom velkých spisovatelů plné i velkých učenců, vojevůdců i císařů, mezi nimiž by se těžko hledali tací, kteří by nebyli fanoušky "paleontologie". Mezi opravdové sběratelé kostí patřili ve starém Římě císaři, příkladem je takový Augustus. Ačkoliv si zřejmě sám neuvědomoval, komu vlastně ohromné kosti patří, ve své ohromné vile si vytvořil soukromé muzeum. Mnohé z nálezů patřily pravěkým tvorům - převážně savcům. Na počátku své vlády dokonce nechal vyplenit Athénin chrám a odnést odtamtud kly legendárního kaledonského kance (obrovského divočáka, jenž byl podle pověsti trest jedné z bohyň). Ukořistěné kly samozřejmě nepatřily kanci, nýbrž jednomu z pravěkých chobotnatců. I přesto, porovnáme - li učence antiky se středověkem, je úžasné kolik lidí se zkoumáním fosílií dobralo k pravdě podobnému názoru.
Xenofanes z Kolofonu (570 - 480 př.n.l.) totiž jako první odvodil z pozorování zkamenělých mušlí a ryb, že na souši kdysi bylo moře. Díky svým pečlivým pozorováním a závěrům bývá Xenofanes občas označován za průkopníka, ne - li zakladatele geologických věd. Anaximandros z Milétu zašel dokonce ještě dál. Jako první si zahrával s myšlenkou evoluce. Věřil, že kdysi žily v oceánech obrovské ryby, které pak vylezly na souš, ztratily šupiny a časem se přeměnily v obrovské živočichy. Možná dokonce v člověka. Empedokles z Akragantu došel k závěru, že zkameněliny jsou pozůstatky živočichů, kteří dnes už na světě nežijí - ačkoliv příliš přesnou představu o nich ještě neměl.

Inkayacu

10. srpna 2017 v 18:05 | Martinoraptor |  Mořští tvorové
Kdo by nemiloval tučňáky. Obecně roztomilí nelétaví ptáci různých druhů, plavající klidně v jižních mořích, lovící ryby a kolébající se v ohromných koloniích. Nevím, zda vás to někdy napadlo, ale jeden takový druh se na území dnešního Peru kolébal již před 36 miliony lety, tedy v pozdním Eocénu. Inkayacu paracasensis (což je v dnešní době jediný známy druh) byl nalezen v roce 2008 paleontoložkou a geoložkou, Julii Clarkovou. Téměř kompletní kostra byla ve velmi dobrém stavu a vědci tak měli skvělou možnost prozkoumat, zřejmě jednoho z prvních tučňáků. I když se jednalo o dost primitivního zástupce této skupiny, byl už tehdy velice podobný svým moderním příbuzným. Měl ploutvovitá křídla, která jistě nepoužíval k letu, ale skvěle se s nimi dalo plavat. Možná až nadměrně dlouhý zobák zase ukazuje na skvělého lovce ryb a relativně krátké nohy dávají jasně vědět, že na souši mu to moc neběhalo. Na rozdíl od dnešních tučňáků byl však Inkayacu podstatně větší. Na délku (nebo výšku - jak chcete) měřil zhruba 1,5 metru čímž přinejmenším o 30cm předstihuje největšího dnešního tučňáka, čili tučňáka císařského. Takovéto velikosti si zřejmě mohl dovolit dorůst, jelikož se většina jejich přirozených nepřátel (velryby a ploutvonožci) zatím jen formovala. Velmi zajímavé je u tohoto tvora i peří. To se na první pohled nemusí jevit jak nějak vzrušující studie, uvážíme - li všechny možnosti. Nalezená fosílie ovšem byla v tak dobrém stavu, že šlo dobře prozkoumat i jeho pigment. Dalo by se říci, že Inkayacu připomínal nějakého šílence z 60. let. Pohrdal totiž tradičním černobílým frakem tučňáků - obyčejně černá záda měl šedivá a bílé břicho bylo zase z většiny rezavé. Stejně jako "Květinová vlna" však postupem času i tito pestrobarevní tučňáci ustoupili a vymizeli, zatímco jejich potomci se zmenšili a přizpůsobili.