Duben 2017

Uintatherium

23. dubna 2017 v 11:46 | Martinoraptor |  Třetihorní vládci
Jedním z trochu známějších třetihorních savců, především tedy v Česku a Slovensku, je takzvané Uintatherium, neboli "zvíře z hor Uinta". Toto zvíře žilo v Číně, asi před 45 - 37 miliony lety (období Eocénu), a už na první pohled, je to zkrátka tvor, který se vám vryje do paměti. Jednalo se o poměrně masivní zvíře. Se svými asi 4 metry délky, necelými 2 metry výšky a hmotností až 2 tun, je dost dobře srovnatelné s hrochem obojživelným či většinou dnes žijících druhů nosorožců. Podobná je i stavba těla. Uintatherium mělo silné, sloupovité nohy s několika prsty, zakončenými drápy, velký sudovitý trup a zřejmě silnou nosorožčí kůží a možná i srst. Jak už bývá zvykem, nejzajímavější část těla je u tohoto živočicha zřejmě jeho hlava. Ta byla sice poměrně masivní a relativně krátká a mála, ale v dorsální (hřbetní, horní) části, jakoby zploštělá, což je sám o sobě dost neobvyklý tvar. Zde je jeho smysl nicméně celkem jasný, neboť od čumáku k temeni zvířete se táhly dvě řady, tří postupně rostoucích, kostěných výčnělků. Další výrazný rys ne lebce je také pár dlouhých zubů, přeměněných až v kly. K čemu přesně Uintatherium tyto nástroje používalo je stále dost nejasné, ale možnosti jsou v podstatě dvě. Páření nebo ochrana. Každý predátor si i dnes dobře rozmyslí, než napadne hrocha (když už to vůbec zkusí) a když je ještě navíc vybaven dvěma šavlovitými zuby a beranidlem na hlavě, je rozhodně lepší nechat jej na pokoji. Druhá možnost, podle mě ta pravděpodobnější, potřebuje lehce rozvést. Prvním důkazem je asi to, že oba znaky, byly u samců výrazně větší než u samic, což má obvykle jediný účel. Je možné, že boje těchto zvířat o samice či postavení byly velmi divoké a zřejmě i krátké. Samci do sebe naráželi hlavami, kousali do sebe a jeden ze soků raději brzy ustoupil. Tomu by celkem odpovídal hlavně zploštělý tvar a celková odolnost lebky. Druhá, pro mě však přesto představitelnější verze, je ta, že samci nebojovali doslova. Zápas se nesl jen v duchu předvádění se a zastrašování. Samec sehnul svojí zploštělou lebku, aby soupeř viděl jeho výzdobu, zuřivě jí pohazoval ze strany na stranu, snad chňapal do vzduchu a vydával zastrašující zvuky, než se jeden z tvorů stáhnul. Moje přesvědčení vychází z toho, že nikdo normální se nechce zranit. V přírodě to může mít fatální důsledky a boje tělo na tělo, s často dost dlouhými čnícími kostmi, zavání zbytečnou zlomeninou. Věřím tedy, že "koruna" byla primárně kosmetická a pro býložravce, jinak zbytečně dlouhé zuby, zase k vyrývání a získávání vodních rostlin z močálů a mangrovů. Předpokládám však, že pokud byli napadeni, nebránili se případného útočníka rafnout či nabrat. Ačkoliv bylo toto zvíře jistě zajímavé, koncem Eocénu nastaly změny, začali se objevovat plnohodnotní nosorožci a Uintatherium ustoupilo a zmizelo. Nenapadá mě sice žádný dokument, kde by se objevilo, ale během minulého století bylo zvěčněno na obrazech Zdeňka Buriana a svou cestu si našlo i do proslulého filmu Karla Zemana, Cesta do pravěku.



Vliv pravěku na svět: část 2 - Indiánská všímavost

12. dubna 2017 v 13:30 | Martinoraptor |  Projekty
Amerika je z hlediska paleontologie velmi úrodná, prakticky v jakékoliv svojí části. Před miliony lety zde žilo všechno možné od těch nejprimitivnějších členovců, až po takřka dokonalé stroje na zabíjení, jako Smilodon. Není tedy divu, že zde lidé už od pradávna fosílie nacházeli a prakticky každý indiánský kmen má v mytologii nějaký příběh, který by se dal ztotožnit s pravěkým životem a s tvory jenž podezřele přesně odpovídají tvorům dávno vyhynulým. Příkladů je opravdu hodně.

Vezmeme - li si například oblast Black Hill někde v Jižní Dakotě známá jako hojné naleziště druhohorních zkamenělin, byla indiány z kmene Lakotů považovaná za místo dávných bitev. Tito indiáni prý věřili, že kdysi dávno, dřív než kdokoliv pamatuje, při samotném úsvitu času, byli z nebes přivoláni obrovské bytosti unkche ghila, aby přinesli řád divokému a nebezpečnému světu. Tohle pravěk moc nepřipomíná, ale indiánské mýty jsou zajímavé spíše z geologického hlediska. Tito tvorové totiž údajně sestoupili z nebes a zadupali do země tvory menší, jejichž kosti do dnes nacházeli. V nastalé bitvě se Země otřásala, rostly hory a sopky. Ty zasáhly ohněm a kameny všechna zbývající stvoření a pohřbily je na místě. Povzbudivý mýt. Zvlášť vezmeme - li v úvahu, že moderní paleontologové a geologové potvrdili, že většina fosílií zde, vznikla převážně vulkanickou a tektonickou činností.
Takovýchto legend s geologicky přesnou činnosti je v indiánské mytologii spousta a nejen mýty Lakotů jsou v tomto ohledu relativně přesné, někdy i přesnější. Příkladem může být kmen Assiniboinů. V jejich mytologii se vyskytuje zajímavé stvoření, wau-wau-kah. Údajně obří mořský tvor s šupinami a rohy velikosti stromu (to mohl být například Triceratops jemuž se nedochovaly nohy), jenž hrozil přivoláním povodní a zablokováním cest. Co vlastně bylo wau-wau-kah mě však nezajímá tolik, jako příčina jeho smrti. Podle indiánů byl tento tvor zabit pádem "hromové kamene", obrovského černého objektu přilétajícího ze západu. Objekt měl při dopadu vydávat oslepující záři, obrovský hrom z něhož praskaly uši a síla dopadu měla být cítit kilometry daleko. Myšlenku myslím není třeba dál rozvádět, přesto však: je do očí bijící jak moc to připomíná konec dinosaurů. Dokonce, i kdyby nebyl tento mýt založen na onom konkrétním meteoritu, což je víc než pravděpodobné, poměrně přesně to popisuje vyhynutí velkých šupinatých tvoru před 66 miliony lety.
Těchto legend, jak už jsem prve říkal, je ještě mnohem více, ale podívejme se tentokrát spíše na možné využití kostí. Krom vystavování a přetváření v nástroje, existuje zřejmě široká škála možností co s takovou kostí dělat. Číňané si je například drtili na pohlavní orgány. Indiáni zvolili něco méně "drtivého". Předci Vraních indiánů (severní Wayoming a jižní Montana) zřejmě shromažďovali velké kostěné štítky. Překvapivě jim sloužily jako ohniště. Zkameněliny vydrží mnohem vyšší teploty než běžný pískovec a navíc poskytovaly přirozeně plochý povrch, což se indiánům hodilo na pražení borovicových šišek. Mezi ideální kandidáty patří například obrněný Sauropelta, jehož kostěné štítové brnění zhruba odpovídá mnohým nálezům. No, alespoň neskončil rozdrcený na nějakém přirození…