Říjen 2016

Třetí rok: Silur

28. října 2016 v 10:57 | Martinoraptor
Na konci období Ordoviku, asi před 443 miliony lety, proběhlo velké masová vymírání během nějž velká část všeho živého zemřelo. Hned po něm pak následuje období Siluru. Je to svět velmi odlišný od předchozího Ordoviku. Postavení kontinentů se, až na některé relativně drobné změny, téměř neliší od ordovického. Zatímco v Ordoviku však na těchto kontinentech nebylo nic krom písečné pouště, horka a pochybné atmosféry, v Siluru se již na březích moří začaly objevovat sem tam některé rostliny. Výrazné změny zaznamenala i
fauna. Spousta druhů trilobitů z minulého období vymizelo a nahradili je rozvíjející se korálnatci. Velký rozvoj zaznamenaly i ryby. Z období Siluru totiž pochází první fosílie čelistnatých ryb a mnohé z nich se staly nebezpečnými predátory. Nikoliv však tolik jako největší živočichové Siluru, obří zástupci kyjonožců. Největší z těchto "mořských štírů" dosahovali délky až 3 metrů a byli to obávaní lovci všech moří, ale dokonce i sladkovodních jezer. Nehledě na to co se dělo v moři, se však život uchytil dokonce i na souši, většinou ze strany členovců. Objevili se někteří živočichové jenž byli schopni, alespoň dočasně vylézt z vody, skrývat se v prvních rostlinách a přežívat na smrtícím slunci, se však časem stále lépe přizpůsobovali životu nad vodou a brzy už měla přijít doba kdy na souši zůstanou. To bylo tedy období Siluru a v mém Pravěkém světě, tím pádem i třetí rok od založení celého blogu. Faktem je přátelé, že tak dlouho jsem to vydržel jen díky vám a vaší podpoře. Nebudu vás tu jmenovat, bylo by to dlouhé a nerad bych na někoho zapomněl. Vy stejně víte o kom je řeč. Bylo však vždy krásné přijít na blog a vidět tu návštěvnost s vašimi milými komentáři a za to vám všem tedy opět velmi děkuji. Co se týče příštího roku…no…uvidíme. Takhle dopředu nic krom dodělávání už rozdělaných projektů vymyšleno nemám, ale to bych nebyl já abych si časem nevymyslel, alespoň jeden nesplnitelný úkol. Taky ještě nevím, jak to budu stíhat se články. Udivuje mě, že se mi tenhle měsíc povedlo udělat alespoň tři, což je ironicky pokrok. Budu se ovšem snažit aby vás články bavily, zasmáli jste se u nich a přišli sem na blog rádi. Ještě jednou bych vám rád poděkoval za všechnu vaši pomoc a teď už si pojďme společně užít Devon.

Jinak připomínám, do 2 listopadu je pořád šance přihlásit se do soutěže Strašidelná poznávačka

Strašidelná poznávačka

25. října 2016 v 21:29 | Martinoraptor |  Soutěže
Máme 25.října což znamená, že se kvapem blíží dva velmi podobné, prakticky totožné svátky s původním účelem vzdát úctu mrtvým a vzpomenout si na ně. Samozřejmě mluvím o anglosaském Halloweenu slaveného 31. října, mezi jehož zvyky patří především děti převlékající se do strašidelných kostýmů žebrajíc o sladkosti u dveří neméně strašidelně vyzdobených domů. Jen o dva dny později se slaví Dušičky, které se v tomto ohledu drží trochu při zdi. Slavící "pouze" obcházejí hřbitovy, rozsvěcují svíčky a starají se o hroby. Je zvláštní jak se oba svátky trvající po desítky let, vycházející ze stejných pramenů vlastně liší. S 21.stoletím se ovšem známost Halloweenu rozšiřuje a plete se i do Dušiček. Některým lidem to vadí, jiným to připadá zajímavé a jiní mezi tím už ani nedělají rozdíly. Ať už se však snažíme jak chceme, díky tomuto bývají tyto noci nejstrašidelnější v roce. No a právě na oslavu těchto svátků totiž vyhlašuji tuto soutěž. Bude to celkem standardní poznávačka jen s tím rozdílem, že místo obrázků zde budou krátké popisy tvorů jenž musíte uhádnout a pro patřičnou tematičnost to budou potvůrky z vašich nejhorších nočních můr pravěku (a ano, všechny už jsou po smrti). Odpovědi můžete posílat na marty.m293@gmail.com nebo do komentářů. Ty budou moderovány, takže je uvidíte až po schválení. Čas máte do půlnoci z 2. na 3.listopad a výsledky zveřejním někdy během týdne. Diplomy tentokrát vyberu já. Přeji příjemnou zábavu.


1. Suché pláně Severní Ameriky před 37 miliony let, plné velkých savců, býložravců i predátorů obcházel vpravdě výjimečný tvor. Byl větší než ostatní dravci, měl velmi dlouhé tesáky. Též binokulární zrak, čich skvělý, mohutný tank, jak z pekel kopytník zplozený. Maso, kořen či tráva, žádný velký rozdíl pro toho netvora. Tři metry dlouhé tělo, snad i trochu chrčelo. Nelovil však rád, byl to hrubián, co prostě jen krad. Zřejmě víte o kom mluvím (a já musím končit s tím rýmováním).

2. Mořský tvor, až šest metrů dlouhý, váhy jedné tuny, jak autobus masivní(ach jo). Pomalý však dobrý plavec. Jako prehistorický rytíř do boje s brněním se pouštěl, známý přírodovědec jej tak trochu pokoušel. Místo zubů jen kostěné pláty, však ostré jak past na medvědy. Těmto zubům vládly čelisti schopné doslova rozpůlit cokoliv co chtěly na dva krvavé kusy. Tohle přece musíte znát.


3. Travnaté pláně Jižní Ameriky, ovládány jediným, někdy až 3 metry velkým dravcem, potomek pradávných dinosaurů. Disponoval silnými nohami určenými k extrémně rychlému běhu. Kořist zabíjel jediným úderem, jediným masivním hákem. Ač hrůzu nahánějící predátoři, nezvládli vzdorovat šavli. Popsán v roce 1887 paleontologem Ameghinem.

4. Vlhké bažinaté lesy karbonské Brazílie před 300 miliony lety. Místo kde neustále hrozí nebezpečí ze strany třímetrových stonožek stříkajících kyselinu a velkých plazů útočících ze zálohy jako krokodýlové. Mezi těmi všemi dravci je totiž jedna jenž podstatou část lidí neděsí tím co dělala, ale tím čím byla. Něco falešného na ní, klame jménem i titul dík tomu dočasně vysloužila si. Ač její rodina původně z moře pochází, ona vrtá se raději v podzemí. Ve sladkých vodách loví, vše menší než ona se jí bojí, však samou řídí jen instinkty nejzákladnější. Ta schránka členovitá, víc jak čtyři nohy má. Jak se nazývá?

Tajemství Gasosaura: 5.část

1. října 2016 v 10:38 | Martinoraptor |  Příběhy
Téměř zcela vysílená Darwinopterka byla ve vzduchu. Vše kam až oko dohlédlo bylo mrtvé. V dálce se už vulkán opět uchyloval ke spánku. Soptil skoro celou noc a už zřejmě neměl co by. Z obrovského komína totiž vyvrhoval jen několik posledních kamenů a proudů lávy. Spálené zbytky stromů se tyčily nad zčernalou půdou jako podivné pařáty nějakého predátora. Několik kilometrů lesa nejblíže sopky zcela překryly velké pyroklastické proudy. Ty smetly, pohřbily a doslova srovnaly se zemí vše co jim stálo v cestě. Ve vzduchu byl cítit hnusný pach spáleného masa. Normálně by se samička z takového množství mršin (ačkoliv pravda, jen málo z nich bylo zřejmě k jídlu) radovala a vrhla se na ně spolu s dalšími pterosaury a jinými mrchožrouty, ale tentokrát ne. Už hodnou chvíli kroužila nad oblastí několika čtverečních kilometrů a snažila se najít svého Gasosaura. Zatím bohužel zcela bezúspěšně. Vše jí navíc ještě mnohonásobně stěžovala, dnes obzvláště mystická, ovšem poměrně charakteristická mlha, dnes ještě posílená zbylým kouřem. Po několika dalších obletech nad spálenou oblasti křížem krážem musela samička uznat, že je Gas buď mrtvý nebo utekl někam úplně jinam a hledat jej tady je tedy zbytečné. Po hodinách strávených ve vzduchu jí křídla ovšem bolela a ona se tedy, pro jednou, rozhodla dát předost zemi. Naklonila se dolů a zkusmo přistála na jedné z větví. Když si ověřila, že jí udrží, přistála a rozhlédla se. A z tohohle úhlu konečně spatřila co hledala, Gasosaurus ležící na zemi pod padlým kmenem stromu. Tlustý strom by byl jejího kamaráda rozdrtil kdyby se jeho vrchol nezachytil o další, doposud stojící. Stromy tak vytvořily provizorní střechu, která Gase zřejmě ochránila před většinou popela a padajícího kamení. Darwinopterka mávla křídly, přistála hned vedle Gasosaura a opatrně do něj strčila zobákem. Nic. Tentokrát do něj šťouchla trochu silněji. Opět žádná odezva. To už Darwinopterka nevydržela a Gase doslova kousla. Vyrazila po ní zubatá tlama a ona mohla děkovat jen tomu, že byla z dosahu. Během vteřiny byla zase v bezpečí na větvi a rozzlobeně vřeštěla, zatímco Gas se pomalu zvedal. Na místě kde jej praštil strom nabíhala podlitina a na pravou polovinu těla tedy došlapoval trochu opatrně, ale jinak byl celkem v pořádku. Dlouze nasál ještě stále horký vzduch plný zbytků popela a rozhlédl se kolem sebe. Krom stále trochu uražené Darwinopterky, cítil také hnusný, ostrý zápach spáleného masa a smrti. Nikde necítil obvyklou vůni jehličí a neslyšel ani "zpěv" lesa. Jediný zvuk byli mrchožrouti, pokřikující na sebe někde vysoko nad bílým mlékem všude kolem něj. Děsilo ho to, jako v nějakém odporném snu. Čich, sluch a zrak měl vždy perfektní. V zeleném lese dokázal vždy rozlišit nejmenší odstíny barev, slyšet kde se co šustlo a cítit potravu na kilometry a najednou, nic. Tedy až na svojí přítelkyni. Otočil se směrem k ní. Pterosauřice visela zavěšená na zčernalém stromě, možná poněkud nejistě, dívala se na Gase a čekala co bude dál. Gas se ještě jednou rozhlédl a pak se vydal někam do mlhy, přičemž prošel přímo pod Darwinopterčiným útočištěm. Ta malá se pustila stromu a přistála mu přímo na hřbetě. Nějak na to "nekomentoval" a pokračoval do mlhy.

Darwinopterce se velmi líbilo nové využití tohoto dravého tvora. Jistě, už mnohokrát se pověsila na nějakého toho sauropoda nebo legračního obra s placatou čelistí (vážně, i ona s těmi všemi trčícími zuby, měla pěknější zobák), ale projet se na Gasovi, to ještě nezkoušela. Rozhodně to bylo rychlejší. Gasosaurus se pořád zbytečně nezastavoval a neočichával každou "chutnou" větev - ačkoliv pravda, mohlo to být i absencí jakýchkoliv větví v lese. Po pár kilometrech něco ucítila. Jistě, všude ještě byl cítit chorobný pach smrti, ale teď se tu objevilo ještě něco nového. Samička se však nebyla schopná zorientovat, bylo toho moc. Věděla jen, že vše co cítí, odněkud a nějak zná. Gasto zřejmě zaznamenal taky. Trochu se přikrčil a začal našlapovat opatrně a pomaleji. Očividně věděl co to cítí. Samičku napadlo, že se asi schyluje k lovu tak opět roztáhla křídla, vznesla se nad stromy a pak to v konečně se rozplývající mlze uviděla…

Co? To se dozvíte příště. Na tak dlouhou dobu to pravda nebyla nějáká extra část a chápu pokud jste nasadili takovoutu metodu, rychle to přeletím a fajn - já bych to asi udělal. Příští díl už nám, ale zase trochu udá směr.