Září 2015

Tylosaurus

20. září 2015 v 19:44 | Martinoraptor |  Mořští tvorové
Tylosaurus ("ještěr s hrbolem") je hned po Mosasaurovi dalším typickým představitelem čeledi Mosasauridae. Svým hadovitým, relativně úzkým, ale až 15 metrů dlouhým tělem trochu připomínal nějakého přerostlého úhoře. Jako takový byl velice hydrodynamický, se silným ocasem (nejspíš hlavní hnací síla) a čtyřmi silnými ploutvemi - což mu dohromady zřejmě umožňovalo vyvinout poměrně působivou rychlost.

Jeho čelisti byly dlouhé, ale zároveň masivní se slušným stiskem a mnoha velkými ostrými zuby a Tylosaurus dobře věděl, jak je používat. Nebyl vybíravý a na jeho jídelníčku se mohlo ocitnout prakticky všechno, co mu stálo za to - tudíž obří želvy, plesiosauři, jiné druhy mosasaurů, žraloci, obří ryby, mořští potápějící se ptáci, občasně nízko letící pterosauři a nevhodně se koupající dinosauři (ačkoliv bylo dost nepravděpodobné, že by se Tylosaurus moc často dostal k nějakému dinosaurovi ) i to co bylo ve špatnou dobu na špatném místě - nebo-li malé ryby, které Tylosaura překvapily a on se po nich instinktivně vrhnul. Ačkoliv jsou děsivé, zdá se však, že čelisti nebyly jeho primární zbraň - alespoň ne v tomto pravém slova smyslu. Z fosilních záznamů to vypadá, že Tylosaurus prostě do své kořisti tvrdě narazil a tím způsobem jí omráčil nebo rovnou zabil. Vzhledem k tomu, že asi tak 75% jeho kořisti dýchalo vzduch, mohlo by se jednat o výhodnou strategii. Tato lovecká metoda vyžadovala jistou dávku trpělivosti, moment překvapení a skvělého načasování. Když vyrazil, byl jako těžko ovladatelné torpédo a bylo by nanejvýš trapné, kdyby se najednou prohnal před čumákem nějaké obří želvě, kterou chtěl původně zabít a zmizel někde ve tmě -
hmmm, prostě trapas a navíc hladovka, no... S takovými zbraněmi byl přirozeně svrchovaným pánem severoamerických moří před 88 až 80,5 miliony lety. Jeho fosílie byly nalezeny okolo roku 1870, během "války o kosti", paleontologem Marshem. Dnes už známe 7 druhů a jeho "exemplář" je k vidění třeba v dokumentech jako Putování s dinosaury: Mořská monstra a Vláda dinosaurů.

Thylacoleo

12. září 2015 v 13:53 | Martinoraptor |  Třetihorní tvorové
Kočkovití, rozhodně jedni z nejúžasnějších lovců co se kdy vyvinuli. Ohromující je jejich mrštnost, jistý druh hrdosti (na rozdíl od psa, kočku nikdy úplně neochočíte) a fakt, že se vyskytují opravdu v mnoha velikostech a formách. Proto jsou pro mě kočky jedním z nejoblíbenějších druhů savců. Na světě však existuje ještě skupina jenž snad ještě více představuje savce a je mnohem více rozmanitá, což je o to úžasnější, že v této době žije především na území jednoho kontinentu. Vačnatci, mi přijdou ještě zajímavější, protože nevíte co u nich máte čekat. Mnoho z nich se kočkovitým v mnoha věcech hodně podobá a kde kdo si je může splést. Jedním takovým typickým příkladem je skupina Thylacoleonidae, lvů s


vakem. Žili v Austrálii, v době asi před 2 miliony lety až do doby před asi 46 tisíci lety (pozdní Pliocén - pozdní Pleistocén) a někteří z nich byli největšími masožravými savcité doby a místa. Nejznámější z nich je rod Thylacoleo, jenž v mnoha aspektech velmi připomíná dnešního tasmánského čerta a je možné, že se podobně i choval. Byl velký asi jako malý lev - v kohoutku tak půl metru a na délku tak jeden a půl metru. Vážit mohl asi 100 až 130kg. Technicky však mohl být mnohem nebezpečnější. Byl obratnější a mrštnější než lev, je dost možné, že rád šplhal a na kořist se vrhal ze stromů. Thylacoleo měl neuvěřitelně silný skus, jeden z nejsilnějších mezi savci (žijících i vymřelých). Pro srovnání: jeden sto kilový Thylacoleo dokázala vyvinout prakticky stejnou sílu jako 250 kg vážící lev a nejspíšsi tedy mohl klidně troufnout i na mnohem větší zvířata než byl on sám (jako třeba Diprotodon nebo obří klokan). Zvláštností také je, že měl vysunovací a zasouvací drápy - běžná záležitost u koček, avšak u vačnatců zvláštnost dosud nepoznaná. Drápy na předních končetinách byly velmi ostré a srpovitě zahnuté, což mohlo sloužit jak k rychlému a překvapivému usmrcení, tak i k pomoci při šplhání po stromech. Těžko říct kolik rodili mláďat, ale nejspíš tak jedno nebo dvě. Ta pak byla po určitou dobu (možná až rok) uschována ve vaku matky nebo se do něj brzy vracela. Ačkoliv byl vakolev v mnoha směrech naprosto úžasné stvořenínebyl vládcem celého území. Astrálie byla tehdy spíše věkem obřích varanů. Když však přišli první lidé, oba druhy navždy zmizely.

Tajemství Gasosaura: 1. část

3. září 2015 v 13:37 | Martinoraptor |  Příběhy
V čínské provincii S'-čchuan právě probíhají vykopávky. Jedna z plynárenských společností zde původně hledala plyn, ale čirou náhodou nelezla něco mnohem vzácnějšího. Během jedné z řízených explozí si totiž několik dělníků všimlo podivných kamenů. Všechny práce byly okamžitě zastaveny a předák volal do nejbližšího města. O pár hodin později dorazil tým geologů a paleontologů, rozdali náčiní - jako zubní vrtačka, kartáček na zuby, štětec atd. a dali se do práce. Ta je nyní téměř hotová a před zpocenými, ale rozhodně ohromenými dělníky se rýsuje obrys několika kostí. Chybí lebka, ale v dobrém stavu jsou přední končetiny, nezvykle krátké. Pak velký kus páteře, zadních nohou a zbytek ocasu. Některé z kostí jsou bohužel do značné míry poškozeny a některé možné nebyly vůbec nalezeny - to paleontology Donga a Tanga poněkud frustrovalo. Teď když jsou kosti odkryté odhodili vybavení, klekli si k dinosaurovi a snažili se určit o co jde. "Ty víš o co jde?" "Ne, nemám tušení." "Kdy ho převezeme?" "Co nejdřív, nechci aby byl tady odkryty moc dlouho. Tohle klima by ho mohlo zničit." "Jdu to připravit." "Jo, jasně...............tak povídej, copak ty jsi vlastně zač…..

Ráno před 163 miliony lety. Drobný ale obratný pterosaurus Darwinopterus se vznášel nad prehistorickou Čínou a hledal něco k snědku. Kam až jeho oko dohlédlo se táhly smaragdově zelené lesy. Vrcholky stromů se tyčily několik metrů nad zemí, vystlanou kapradinami. Hustá mlha, držící se při zemi, všemu dodávala jakýsi mystický nádech, ale prakticky znemožnila Darwinopterovi zahlédnout kořist. Znechucený pterosaurus vydal podrážděny

výkřik a pomalu se v kruzích začal snášet dolů až přistál na jednom ze stromů. Byla to samička a opravdu nerada přistávala na zemi. Ocas a příliš dlouhá blána spojená s nohami ji zabraňovali smysluplně chodit, ale zavěsit se za kůru a zcela se přitisknout ke stromu byla věc zcela jiná. Ze své rozhledny teď pohodlně sledovala zem pod sebou a snažila se zahlédnout nějakou opožděnou, chlupatou kouli vracející se do své nory. Každou chvíli se však rozhlížela i kolem sebe, čínské lesy mohou být nebezpečnější než se na první pohled zdají - zvlášť v takové mlze. Náhle něco křuplo a samička koutkem oka zaregistrovala pohyb, reflexy zafungovaly bleskově. Během vteřiny už stoupala vzhůru ke korunám stromů a tam kde před chvílí seděla byla tlama dinosaura, samce Gasosaura. Samice mohla děkovat štěstí. Gasosaurus byl svým hnědým, šedým a zeleným zbarvením pro pohyb v lese skvěle maskovaný a za těchto podmínek byl praktický neviditelný. Na rozdíl od pterosauřice byl však relativně mladý a ještě ne tak zkušený - zkrátka příliš pospíchal a dal Darwinopterovi šanci. Zatímco pterosaurus letěl pryč, sameček Gasosaura - budeme mu říkat Gas (já vím, velmi nápadité) - zklamaně zavrčel, otočil se a vydal hledat jinou potravu. Jak se ráno rozjasňovalo a mlha mizela bylo stále těžší se skrýt. Snažil se alespoň jít proti větru až nakonec přece jen něco ucítil. Byl to
známý pach. Gas ještě jednou pořádně nasál pach a vyrazil za ním. Jak se blížil snažil se tisknout víc k zemi, brzy uslyšel i povědomou sérii zvuků složenou z vysokého pískání a pak zase hlubokého hrdelního dunění. Opatrně strčil svou velkou hlavu mezi keře a uviděl dva menší dinosaury (asi jeden metr dlouhé), čtvrtinové délky jeho vlastního těla. Byli to Agilisauři. Sameček byl výrazně rudo modrý s krátkým peřím, to on vydával tu symfonii. Doprovázel to hopkáním. Očividně se snažil přivábit tu šedivou samičku, což se mu ovšem okázale nedařilo. Samička se mnohem víc zajímala o to jestli někde není predátor než o tu maškaru za ní. Gasosaurus věděl, že tihle dinosauři jsou neuvěřitelně rychlí i mrštní a kdyby se vydali na útěk měl jen minimální šanci je chytit a musel si to tady dobře načasovat. Jak se tak díval, něco mu říkalo, že tahle Agilisauřice se o sebe dovede postarat, ale ten sameček, ten pro "lásku" neviděl ani neslyšel. Agilisaurus se znovu pokusil upoutat pozornost samičky a dostal se tak velmi blízko ke křovi, Gas vyrazil. Bohužel však v hustém
křoví zakopnul, ustál to bez problémů, ale přišel o "ten" moment. Samička byla okamžitě pryč, jako blesk. Sameček na tom byl však podobně jako Gas. Když se za ním najednou zjevil velký predátor a tak prudce a "hrubě" jej vrátil do reality, vydal ze sebe nejdřív jakýsi vyděšený skřek a ve stejnou chvíli se pokusil utéct. Poněkud se mu však zamotaly nohy a předvedl prvotřídní (a v dané situaci komické) gymnastické číslo. Byla to jen vteřinka, ale Gasovi (který už tak nějak podvědomě tušil, proč samička neměla zájem) to stačilo aby znovu vyrazil a zuby chytil špičku Agilisaurova velmi dlouhého ocasu. Gasosaurus se pořádně narovnal a přitáhnul si zmítající se kořist. Pak už si ho jen trochu přidržel a ostré zuby snadno prokously hrdlo, Agilisaurus to měl za sebou rychle a Gas se mohl pustit do jídla…

No, tak pište co si myslíte. Závěr kapitoly jsem se pokusil udělat komický (já si při vymýšlení té scény užil legrace hodně), ale aby to nebylo jak z kresleného seriálu - přiměřeně. Taky mi ještě napiště jestli vám sedí délka kapitol, pro mě není nic snažšího než dělat kapitoly kratší.