Leden 2015

Vyhodnocení vánoční soutěže - doba ledová

30. ledna 2015 v 20:16 | Martinoraptor |  Soutěže
Konečně je tady vyhodnocení vánoční soutěže. Nebudu to moc protahovat, pouze řeknu, že výsledky vás jistě velmi potěší. A tady už jsou:

1. Místo získal Blogplateosaurus, který nevěděl pouze jednu věc a to kolik glaciálů a interglaciálů se vystřídalo ve svrchním Pleistocénu. Správná odpověď: jeden glaciál a jeden interglaciál. I tak je to, ale skvělý výsledek. Na diplom jsi chtěl Elasmotherium tak jsem ti vybral toto poklidně se pasoucí - doufám, že budeš spokojen.

O 1. místo se, ale Blogplateosaurus dělí i s Dinosaurssem. Ten měl rovněž špatně jen jednu věc a to konkrétně 6. otázku. To byl totiž chyták, žádné Enthelotherium atrox neexistovalo (alespoň co vím :D). Výsledek je, ale velmi dobrý i tak. Na diplom sis přál Homotherium tak jsem ti vybral tenhle pár, snad budeš spokojen.

Ale 1. místo si zasloužil HAAS. Tomu se musím omluvit, když jsem si dnes ještě jednou překontroloval výsledky a zjistil jsem, že jsi nenapsal coje na obrázku. I tak máš, ale stále první místo - jen o 1 bod méně - což je určitě stále velmi dobrý výsledek. Na diplom jsi nechtěl nic konkrétního tak jsem ti vybral tuhle pravěkou scénku - doufám, že budeš s diplomem spokojen (a ještě jednou se omlouvám).

Rhamphorhynchus

30. ledna 2015 v 19:36 | Martinoraptor |  Ptakoještěři - giganti oblohy
Další popis do této rubriky se bude zaobírat rovněž velice známým, létajícím plazem rodu Rhamphorhynchus (dalo by se přeložit jako "zobákový čenich", nebo tak nějak). Tento malý ptakoještěr byl vědecky popsán v roce 1846, ale ve skutečnosti byl znám už od roku 1831, ale byl pojmenován jako OrnithocephalusGoldfussem a až po patnácti letech byl přejmenován paleontologem Mayerem na Rhamphorhyncha a dnes známe tyto druhy: Rhamphorhynchuslongicaudus, R. gemmingi, R. suevicus , R. hirundinaceus, R. curtimanus, R. longimanus, R. meyeri, R. phyllurus, R. longiceps, R. grandis, R. kokenimegadactylus aR. carnegiei (pokud jsem na žádný druh nezapomněl). Jeho fosílie - a že jich je hodně - nalezeny v Anglii, Španělsku, Německu a Tanzanii pocházejí ze svrchní jury z doby asi před 150,8-148,5 miliony let a už na první pohled je jasné to, že se jedná o primitivního ptakoještěra. Na délku měřil asi 1,26 m a rozpětí křídel bylo 1,81. K celkové délce je však nutné připočíst i dlouhý pevný ocas zakončený kormidlem ve tvaru kosočtverce. Zobák byl zahnutý mírně nahoru a plný jehlicovitých, vzájemně překřížených zubů, které skvěle sloužily k chycení (nikoliv však ke snadnému polykání) kořisti - pravděpodobně ryby a hmyz. Byli to, ale schopní letci a kvůli své malé velikosti byli i též těžce chytitelní pro pozemní predátory. V dokumentu putování s dinosaury byli tito ptakoještěři zobrazení jako pobřežní tvorova a vzhledem k tehdejšímu rozčlenění Evropy a utvoření jejich zobáků to zřejmě tak i bylo. Podrobnější studie, ale ukázaly takovou zajímavost, že se mohlo jednat o noční živočichy - čímž by se bezpečnost ještě zvýšila. Tím by se Rhaphorhynchus dost lišil od pozdějších druhů. Krom výše zmíněného dokumentu je jeho fosílie k vidění napříkla i v Berlínském přírodovědném muzeu



Cotylorhynchus

25. ledna 2015 v 11:40 | Martinoraptor |  Země před dinosaury
Po delší době je tu další článek do této rubriky a hned ze začátku musím říct, že tak úplně nevím jak stručně vystihnout vzhled permského (asi před 279,5 - 272 miliony lety) stvoření rodu Cotylorhynchus (nevím jak přesně přeložit jeho jméno z angličtiny, snad kalíškový nebo pohárkový čenich - "Cup snout" - ,kdyby vás něco napadlo můžete mi napsat a já to opravím, ale do té doby). Nejvýstižnější přirovnání je asi opravdu hodně velký a hodně přežraný leguán. Největší druh mohl v dospělosti myslím měřit asi 3 - 4 metry - ačkoliv několik zdrojů říká, že mohli mít až 6 metrů, zdroje jsou celkem důvěryhodné tak nevím - a v kohoutku mohl mít od několika desítek centimetrů do maximálně něco kolem 1 metru. Za předpokladu, že opravdu dorůstal víc jak 4 metry představuje největšího známého pelycosaura a tím pádem í největší zástupce skupiny Caseidae. Není to sice to největší co na světě kdy žilo, ale na raný Perm to nebylo vůbec špatné. Konkrétně, ale mělo tohle zvíře malou hlavu - nemyslím, že se zvlášť vyvinutým mozkem (spíš naopak), tlamu plnou zubů podobných leguáním skvěle vhodných k okusování vegetace a taky dost velké, sudovité tělo, které zase vegetaci pohodlně trávilo. Končetiny byly přirozeně velmi silné - aby vůbec dokázaly Cotylorhyncha unést - a umístněné po stranách jako je to například u dnešních varanů. Stavba končetin taky naznačuje, že Cotylorhynchus často hrabal aby se k potravě dostal. Jednalo se tedy o pořádného býložravce na, kterého bylo v dospělosti zaútočit přinejmenším obtížné, zvlášť pokud žila tato zvířata ve stádech což je vysoce pravděpodobné. Fosílie tohoto zvířete byly poprvé nalezeny v 30. letech dvacátého století paleontologem Johnem Willisem Stovallem. Dnes jsou známy tři druhy a všechny jsou kupodivu jisté: C. romeri , C. hancocki a C. bransoni. Ačkoliv byl Cotylorhynchus zajímavým druhem a jedním z prvních permských tvorů musel nakonec uvolnit místo novým formám života jako byli například Gorgonopsidé (myslím ta skupina) nebo Pareiasauridae.


Prehistorický park: Očima Deinosucha (1/4)

17. ledna 2015 v 9:57 | Martinoraptor |  Příběhy ze světa pravěku
Severní Amerika před 75 miliony lety, rozdělena širokým středozemním mořem na tři díly - úžasné místo plné fascinujících zvířat, která svým způsobem vládnou. Každá část je nějak specifická a k nalezení je zde velké množství živočišných druhů. Vnitrozemím (především po Kanadě) se například proháněli až 10 metrů dlouzí Tyrannosauridae, Albertosauři a s radostí děsili všechny býložravce, které v Severní Americe tehdy našli. Ačkoliv, ale byli suchozemští predátoři v té době impozantní a každý milovník dinosaurů by si je nejspíš nejraději přivázala doma na vodítko nebyli to na tomto místě a v této době ti nejstrašlivější dravci, které bylo možno potkat. V Texasu, který je teď z velké části pod vodou lze najít ještě něco mnohem děsivějšího.
Po bílé pláži běží asi 9 metrů velké, osamělé stvoření s výrazným, modře zbarveným hřebenem a zobákem místo tlamy. Je to zástupce rodu Parasaurolophus- samec. Tento jedinec je neklidný, ví totiž jaké strašlivé nebezpečí zde hrozí. Opozdil se, ale za stádem a teď za to platí. Samec Parasaurolophase na chvíli zastaví a očichává desítky stop v písku. Neví, že ho při tom pozoruje pár slídivých očí, patřící hladovému, jako kmen stromu nehybnému zvířeti, které se pomalu přibližuje. Asi 13 metrů dlouhá samice krokodýla rodu Deinosuchus svým malým, krokodýlím mozečkem velice rychle usoudila, že když má hlad měla by Parasaurolophachytit. Pomalu se ještě víc přiblížila. Parasaurolophusse náhle postavil na zadní nohy a vydal hlasité troubení - zřejmě volal stádo. Samice se nezastavila a pokračovala tak daleko jak se mohla skrývat. Když ucítila, že se vynořuje z vody, mrskla dlouhým neuvěřitelně silným ocasem a zároveň se posunula kupředu krátkýma nohama. Slaná voda vyšplíchla ve velkém gejzíru vysoko do vzduchu a náhle byl slyšet poplašné troubení a hned nato bolestivé sténání Parasaurolophado jehož těla zajely dlouhé, ostré kolíky a neuvěřitelnou silou ho stahovaly zpět do vody. Samice ještě jednou silně trhla a hlava Parasaurolopha zmizela pod vodou. Samice v tu chvíli ucítila v tlamě známé škubnutí a následoval ještě divočejší boj jak se dinosaurus bez kyslíku snažil bláhově osvobodit z jejího sevření. Byl to, ale krátký a marný boj. Samice byla velice spokojená - původně se na moře vydala za účelem chycení několika mořských plazů, ryb případně nějakého toho Nyctosaura - nečekala, že najde rovnou osamoceného Parasaurolopha. Ještě chvíli mrtvolu držela pod vodou a pak jej vytáhla na pláž. Normálně kdyby tu byl
ještě jiný Deinosuchus střídavě by drželi mrtvolu zatímco ten druhý by rval kusy masa, ale když je tu sama… Zuby Deinosucha obrovskou silou zajely do břicha dinosaura a samice začala mávat tlamou ze strany na stranu až vytrhla velký cár teplého. chutného masa. Samice spěchala. Instinktivně věděla, že nepotrvá dlouho a pach masa přiláká predátory. Pravdou sice je, že by si nejspíš poradila i s největším suchozemským dravcem, kterého zná Albertosaurem. Problém, ale je, že tihle lovci žijí ve smečkách a to už by bez pomoci mohlo být poněkud obtížnější. Rychle tedy sežrala ještě několik velkých kusů masa, samozřejmě nezapomněla ani na nejvýživnější orgán - játra, která jsou obzvlášť lahodná. Nakonec si ještě ohlodala břicho jak to jen s její obrovskou tlamou šlo (rozdrtila při tom i většinu žeber a páteř) a vrátila se do chladivé vody. Troodonům, kteří jí už nějakou dobu pozorovali udělali obrovskou radost. Samice plula mořem těsně u hladiny a pozorovala Nyctosaura, který letěl přímo na ni, zřejmě si myslel, že obří krokodýl je ryba - jeho poslední chyba. Ačkoliv byla samice najezená, instinkt krokodýla ji velel vyskočit nad vody a čapnout Nyctosaura do obrovské drtičky. Se šplíchnutím se zase potopila a přitom polykala to co zbylo z křehkého pterosaura, včetně bílého morkového prášku, který byl ještě přede chvíli kostmi. Samice byla spokojená, najedla se dost a bylo načase vrátit se domů. Otočila se a zamířila po řece do vnitrozemí…
Po delší době je tu konečně další část. Musím se přiznat, že se mi do toho nějak vůbec nechtělo, ale snažit si ten svět představit očima krokodýla mi příjde zábavnější než očima hmyzu takže snad brzy dodělám i druhou část.

Niuhi - Carcharodon Megalodon

9. ledna 2015 v 17:06 | Martinoraptor |  Kryptozoologie
Předmět: Niuhi - Carcharodon Megalodon
Místo: Oceány
Tentokrát se podíváme do oceánu na jednoho z nejděsivějších a asi nejznámějších mořských oblud, jedná se nejspíš o obřího žraloka, předpokládejme o druh: Carcharodon Megalodon. Tento třetihorní žralok měřil na délku 18 metrů a vážil 30 tun. Moři dominoval téměř po 26 milionů let a pak náhle zmizel - nebo si to většina lidí myslí. Popravdě někteří kryptozoologové a paleontologové si vlastně nejsou úplně jistí zda tento žralok opravdu vyhynul nebo podobně jako latimérie stále žije někde v mořských hlubinách. Co se, ale týče pozorování je obří žralok pravděpodobně jednička na trhu. Z celého světa přicházejí zprávy o velkých, nesmírně útočných a nebezpečných žralocích, většinou považovány za přerostlé žraloky lidožravé. V roce 1918 se "Megalodon" zdržoval poblíž Port Stephen asi 100 km od Sydney. Rybáři byli tak vyděšení, že naprosto odmítali vyjet na moře ačkoliv byla sezóna. Navíc v těch vodách se občas potkávali i s 10 metrovými žraloky a z těch si nic nedělali. Ti co ho spatřili odhadovali jeho délku na 35 až 40 metrů (no, to asi ne). Vezmeme li v potaz, že byli k smrti vyděšení a trochu to zredukujeme mohlo by to být kolem 20 metrů- což je stále hodně. Snad všichni svědci trvali na nepřirozené bledosti obra a odporného zápachu hniloby a rozkladu. V roce 1954 se australský kutr RchelColen plavil po rozbouřeném moři, když se loď náhle ozvala obrovská rána a loď se silně otřásla. Námořníci byli přesvědčeni, že to byl kmen. Srážka jim poškodila lodní šroub a tak se vrátili do přístavu. Tam zjistili, že ten šroub není jen poškozený - byl totálně zkroucený a v dřevěném kýlu bylo zaseknuto 17 obrovských žraločích zubů. Australští
ichtyologoové odhadli délku těla na 24 metrů. Původcem tedy nemohl být nikdo jiný než Megalodon, tvar zubů to dokazoval. Jenomže tyhle zuby nebyly zkamenělé, ale pocházely z živého zvířete. Spousta "pozorování" však přichází z legend Polynésanů ve, kterých jsou obří žraloci k vidění( většinou co národ, to jméno). Nejspíš Megalodon. Nikdo krom obyvatelů Havaje si však netroufnul vyplouvat na lov těchto žraločích bohů - u nich známých pod jménem Niuhi. Lov na žraloka se konal jednou ročně a byl výsostí králů. Ironické, protože králové seděl dál od celého lovu obklopen hodnostáři a kněžkami. Lov byl velice obtížný a nebezpečný. Většinou začínal několika obřady, které měly ochránit krále i lovce. Po vykonáni tohoto se flotila katamaranů vydala na moře a zamířila k Tahiti tam kde se žralok zdržoval. Zastavili na místě kde se podle vnuknutí kněze (kahuna) Niuhi zrovna nacházel. Pak přišla na řadu návnada. Většinou to bylo dvacet až třicet válečných zajatců či otroků rozsekaných na několik kusy a nacházených do moře spolu s omamným práškem z rostliny awa během čehož šaman mával svou řehtačkou ve vzduchu i ve vodě - snad aby si žralok myslel, že jde o nějakou zraněnou kořist. Když se celebrita - většinou po několika dnech - dostavila začalo peklo. Když se žralok vrhnul na návnadu
spolykal i drogu a čím víc jedl tím omámenější byl. Brzy vlastně vůbec nevnímal. Tady nastávala vrcholná chvíle lovu. Vybraný lovec hodil na žraločí krk smyčku z pevného provazu a žraloka, znovu a znovu krmeného narkotiky dotáhl až ke břehu kde jej vytáhli na pláž a Niuhi přirozeně pošel. V případě, že se však smyčka nahodila moc brzy a žralok ještě nebyl úplně bez sebe trhnul Niuhi zkrátka hlavou a lovec skončil v obrovské čelisti. V případě, že se správný okamžik propásnul a žralok se probral, trhnul hlavou a lovec opět skončil v obrovské čelisti. Stávalo se taky, že žralok si to raději v plné rychlosti namířil na katamarany po, kterých pobíhali a v tuhle chvíli nejspíš i hystericky ječeli odvážlivci, kteří si dovolili lovit "žraločího boha". Za předpokladu, že vše vyšlo však na žraločí masu všichni hodovali a ze zubů dělali náramky a amulety. Krom těchto zubů však i seriózní vědci nacházejí na mořském dně, především v oblastech kolem rovníku, spoustu zubů ohromné velikosti - shodné z fosilními nálezy. I přes tato pozorování je však Megalodon stále považován za vyhynulého a nikdo si opravdu není jistá zda žije a možná to tak i zůstane navždy. Mnoho paleontologů a kryptozoologů však věří, že by tam Megalodon někde v hlubinách mohl přežívat. Však taky většina oceánu je prozkoumáno jen opravdu málo a nový život se nachází neustále. Megalodon by mohl přežívat a v té gigantické mase vody je to jako hledat jehlu v kupce sena (ačkoliv má ta jehla 18 metrů) a to ještě s vědomím, že ani nevíte jestli tam ta jehla vůbec je.