Nalezen hadí bůh jižních moří

24. listopadu 2016 v 18:16 | Martinoraptor |  Novinky a zajímavosti
Všichni asi víme, že plazům to v chladných oblastech moc nesvědčí. Jako chladnokrevní živočichové jsou závislí na teplotě okolního prostředí. To je taky důvod proč žádné plazy nenajdeme na pólech, tedy, rozhodně ne živé. Během dějin Země vystřídala několik pekelných období a několik dob ledových a ať si každý mluví o globálním oteplování jak chce, v porovnání s některými epochami to nic nebylo. Proto asi nepřekvapí, že tam kde je dnes jen led a sníh, se teploty normálně pohybovaly i nad nulou, tekla sladká voda a v lesech srovnatelných s mírným pásmem byl různorodý život…a moře na tom byla podobně. Dokladem toho je například tento měsíc uveřejněný nález dalšího člena, již tak dost početné rodiny mosasaurů a je to tedy výstavní kousek. Kaikaifilu hervei (no jo, já vím. Mosasaurus jménem Kaikaifilu…z toho musela mít každá kořist v okolí fakt noční můry) nalezen v 66 milionů let starých horninách až z daleké Antarktidy. Zatímco jeho druhové jméno pochází
od geologa Francisca Herva, rodové jméno bylo převzato z tamní "mytologie". Obří had Kai Kai Filu byl doslova pánem moří a života v něm. V příbězích věčně soupeřil se svým protějškem TrengTreng Filu jenž byl zase hadím bohem země. Toto jméno k novému dravci celkem sedí. Se svými 10 metry délky totiž okamžitě převzal titul nejen největšího antarktického mosasaura, ale především největšího predátora tamních moří vůbec - včetně dneška. Tento nový druh je blízký příbuzným, možná dokonce přímým potomkem doposud největšího antarktického mosasaura, Taniwhasaura jenž však dosahoval délky "pouze" okolo 6 metrů. Za povšimnutí stojí též zuby tohoto krále jižních moří. V jeho čelistech se totiž nacházelo hned několik odlišných typů zubů, jednalo se tedy o heterodonta. Vtip je, ale v tom, že jednotlivé zuby, nalezené už dřív, vědce trochu mátly. Několik různých typů zubů přiřadili různým druhům a až tento nejnovější nález vnesl do celé věci trochu jasno. Vědci takového ještěra jistě nenechají hned tak někde válet a je tedy možné, že se o něm brzy dozvíme další informace, které opět zamávají pohledem na prehistorický jižní pól.

 

Vyhodnocení strašidelné poznávačky

8. listopadu 2016 v 13:04 | Martinoraptor |  Soutěže
No, po troše čekání je tady vyhodnocení naše halloweenské soutěže. Chtěl bych vám ještě poděkovat za tu účas a teď už rovnou k výsledkům.

Na druhém místě se umístil JPRex se třeti ze čtyř bodů. Nevěděl pouze čtvrtou otázku, byla to Megarachne. Ostatní tvory však uhádl a tak si zasloužil tento diplom. Snad se ti bude líbit.

Na druhém místě se však se stejným výsldkem umístil i HAAS, který rovněž nepoznal Megarachne. Stále však skvělá práce a zasloužil sis tak tento diplom.

První místo pak opsadil Dinosaurss, který uhádl všechno a není tedy co řešit. Doufám, že se ti diplom bude zamlouvat.

No a stejně tak si vedl i Alfaraptor.
Ještě jednou vám všem gratuluji a děkuji za účas. Snad vám nevádí, že máte podobné diplomy.

Třetí rok: Silur

28. října 2016 v 10:57 | Martinoraptor
Na konci období Ordoviku, asi před 443 miliony lety, proběhlo velké masová vymírání během nějž velká část všeho živého zemřelo. Hned po něm pak následuje období Siluru. Je to svět velmi odlišný od předchozího Ordoviku. Postavení kontinentů se, až na některé relativně drobné změny, téměř neliší od ordovického. Zatímco v Ordoviku však na těchto kontinentech nebylo nic krom písečné pouště, horka a pochybné atmosféry, v Siluru se již na březích moří začaly objevovat sem tam některé rostliny. Výrazné změny zaznamenala i
fauna. Spousta druhů trilobitů z minulého období vymizelo a nahradili je rozvíjející se korálnatci. Velký rozvoj zaznamenaly i ryby. Z období Siluru totiž pochází první fosílie čelistnatých ryb a mnohé z nich se staly nebezpečnými predátory. Nikoliv však tolik jako největší živočichové Siluru, obří zástupci kyjonožců. Největší z těchto "mořských štírů" dosahovali délky až 3 metrů a byli to obávaní lovci všech moří, ale dokonce i sladkovodních jezer. Nehledě na to co se dělo v moři, se však život uchytil dokonce i na souši, většinou ze strany členovců. Objevili se někteří živočichové jenž byli schopni, alespoň dočasně vylézt z vody, skrývat se v prvních rostlinách a přežívat na smrtícím slunci, se však časem stále lépe přizpůsobovali životu nad vodou a brzy už měla přijít doba kdy na souši zůstanou. To bylo tedy období Siluru a v mém Pravěkém světě, tím pádem i třetí rok od založení celého blogu. Faktem je přátelé, že tak dlouho jsem to vydržel jen díky vám a vaší podpoře. Nebudu vás tu jmenovat, bylo by to dlouhé a nerad bych na někoho zapomněl. Vy stejně víte o kom je řeč. Bylo však vždy krásné přijít na blog a vidět tu návštěvnost s vašimi milými komentáři a za to vám všem tedy opět velmi děkuji. Co se týče příštího roku…no…uvidíme. Takhle dopředu nic krom dodělávání už rozdělaných projektů vymyšleno nemám, ale to bych nebyl já abych si časem nevymyslel, alespoň jeden nesplnitelný úkol. Taky ještě nevím, jak to budu stíhat se články. Udivuje mě, že se mi tenhle měsíc povedlo udělat alespoň tři, což je ironicky pokrok. Budu se ovšem snažit aby vás články bavily, zasmáli jste se u nich a přišli sem na blog rádi. Ještě jednou bych vám rád poděkoval za všechnu vaši pomoc a teď už si pojďme společně užít Devon.

Jinak připomínám, do 2 listopadu je pořád šance přihlásit se do soutěže Strašidelná poznávačka
 


Strašidelná poznávačka

25. října 2016 v 21:29 | Martinoraptor |  Soutěže
Máme 25.října což znamená, že se kvapem blíží dva velmi podobné, prakticky totožné svátky s původním účelem vzdát úctu mrtvých a vzpomenout si na ně. Samozřejmě mluvím o anglosaském Halloweenu slaveného 31. října, mezi jehož zvyky patří především děti převlékající se do strašidelných kostýmů žebrajíc o sladkosti u dveří neméně strašidelně vyzdobených domů. Jen o dva dny později se slaví Dušičky, které se v tomto ohledu drží trochu při zdi. Slavící "pouze" obcházejí hřbitovy, rozsvěcují svíčky a starají se o hroby. Je zvláštní jak se oba svátky trvající po desítky let, vycházející ze stejných pramenů vlastně liší. S 21.stoletím se ovšem známost Halloweenu rozšiřuje a plete se i do Dušiček. Některým lidem to vadí, jiným to připadá zajímavé a jiní mezi tím už ani nedělají rozdíly. Ať už se však snažíme jak chceme, díky tomuto bývají tyto noci nejstrašidelnější v roce. No a právě na oslavu těchto svátků totiž vyhlašuji tuto soutěž. Bude to celkem standardní poznávačka jen s tím rozdílem, že místo obrázků zde budou krátké popisy tvorů jenž musíte uhádnout a pro patřičnou tematičnost to budou potvůrky z vašich nejhorších nočních můr pravěku (a ano, všechny už jsou po smrti). Odpovědi můžete posílat na marty.m293@gmail.com nebo do komentářů. Ty budou moderovány, takže je uvidíte až po schválení. Čas máte do půlnoci z 2. na 3.listopad a výsledky zveřejním někdy během týdne. Diplomy tentokrát vyberu já. Přeji příjemnou zábavu.


1. Suché pláně Severní Ameriky před 37 miliony let, plné velkých savců, býložravců i predátorů obcházel vpravdě výjimečný tvor. Byl větší než ostatní dravci, měl velmi dlouhé tesáky. Též binokulární zrak, čich skvělý, mohutný tank, jak z pekel kopytník zplozený. Maso, kořen či tráva, žádný velký rozdíl pro toho netvora. Tři metry dlouhé tělo, snad i trochu chrčelo. Nelovil však rád, byl to hrubián, co prostě jen krad. Zřejmě víte o kom mluvím (a já musím končit s tím rýmováním).

2. Mořský tvor, až šest metrů dlouhý, váhy jedné tuny, jak autobus masivní(ach jo). Pomalý však dobrý plavec. Jako prehistorický rytíř do boje s brněním se pouštěl, známý přírodovědec jej tak trochu pokoušel. Místo zubů jen kostěné pláty, však ostré jak past na medvědy. Těmto zubům vládly čelisti schopné doslova rozpůlit cokoliv co chtěly na dva krvavé kusy. Tohle přece musíte znát.


3. Travnaté pláně Jižní Ameriky, ovládány jediným, někdy až 3 metry velkým dravcem, potomek pradávných dinosaurů. Disponoval silnými nohami určenými k extrémně rychlému běhu. Kořist zabíjel jediným úderem, jediným masivním hákem. Ač hrůzu nahánějící predátoři, nezvládli vzdorovat šavli. Popsán v roce 1887 paleontologem Ameghinem.

4. Vlhké bažinaté lesy karbonské Brazílie před 300 miliony lety. Místo kde neustále hrozí nebezpečí ze strany třímetrových stonožek stříkajících kyselinu a velkých plazů útočících ze zálohy jako krokodýlové. Mezi těmi všemi dravci je totiž jedna jenž podstatou část lidí neděsí tím co dělala, ale tím čím byla. Něco falešného na ní, klame jménem i titul dík tomu dočasně vysloužila si. Ač její rodina původně z moře pochází, ona vrtá se raději v podzemí. Ve sladkých vodách loví, vše menší než ona se jí bojí, však samou řídí jen instinkty nejzákladnější. Ta schránka členovitá, víc jak čtyři nohy má. Jak se nazývá?

Tajemství Gasosaura: 5.část

1. října 2016 v 10:38 | Martinoraptor |  Příběhy ze světa pravěku
Téměř zcela vysílená Darwinopterka byla ve vzduchu. Vše kam až oko dohlédlo bylo mrtvé. V dálce se už vulkán opět uchyloval ke spánku. Soptil skoro celou noc a už zřejmě neměl co by. Z obrovského komína totiž vyvrhoval jen několik posledních kamenů a proudů lávy. Spálené zbytky stromů se tyčily nad zčernalou půdou jako podivné pařáty nějakého predátora. Několik kilometrů lesa nejblíže sopky zcela překryly velké pyroklastické proudy. Ty smetly, pohřbily a doslova srovnaly se zemí vše co jim stálo v cestě. Ve vzduchu byl cítit hnusný pach spáleného masa. Normálně by se samička z takového množství mršin (ačkoliv pravda, jen málo z nich bylo zřejmě k jídlu) radovala a vrhla se na ně spolu s dalšími pterosaury a jinými mrchožrouty, ale tentokrát ne. Už hodnou chvíli kroužila nad oblastí několika čtverečních kilometrů a snažila se najít svého Gasosaura. Zatím bohužel zcela bezúspěšně. Vše jí navíc ještě mnohonásobně stěžovala, dnes obzvláště mystická, ovšem poměrně charakteristická mlha, dnes ještě posílená zbylým kouřem. Po několika dalších obletech nad spálenou oblasti křížem krážem musela samička uznat, že je Gas buď mrtvý nebo utekl někam úplně jinam a hledat jej tady je tedy zbytečné. Po hodinách strávených ve vzduchu jí křídla ovšem bolela a ona se tedy, pro jednou, rozhodla dát předost zemi. Naklonila se dolů a zkusmo přistála na jedné z větví. Když si ověřila, že jí udrží, přistála a rozhlédla se. A z tohohle úhlu konečně spatřila co hledala, Gasosaurus ležící na zemi pod padlým kmenem stromu. Tlustý strom by byl jejího kamaráda rozdrtil kdyby se jeho vrchol nezachytil o další, doposud stojící. Stromy tak vytvořily provizorní střechu, která Gase zřejmě ochránila před většinou popela a padajícího kamení. Darwinopterka mávla křídly, přistála hned vedle Gasosaura a opatrně do něj strčila zobákem. Nic. Tentokrát do něj šťouchla trochu silněji. Opět žádná odezva. To už Darwinopterka nevydržela a Gase doslova kousla. Vyrazila po ní zubatá tlama a ona mohla děkovat jen tomu, že byla z dosahu. Během vteřiny byla zase v bezpečí na větvi a rozzlobeně vřeštěla, zatímco Gas se pomalu zvedal. Na místě kde jej praštil strom nabíhala podlitina a na pravou polovinu těla tedy došlapoval trochu opatrně, ale jinak byl celkem v pořádku. Dlouze nasál ještě stále horký vzduch plný zbytků popela a rozhlédl se kolem sebe. Krom stále trochu uražené Darwinopterky, cítil také hnusný, ostrý zápach spáleného masa a smrti. Nikde necítil obvyklou vůni jehličí a neslyšel ani "zpěv" lesa. Jediný zvuk byli mrchožrouti, pokřikující na sebe někde vysoko nad bílým mlékem všude kolem něj. Děsilo ho to, jako v nějakém odporném snu. Čich, sluch a zrak měl vždy perfektní. V zeleném lese dokázal vždy rozlišit nejmenší odstíny barev, slyšet kde se co šustlo a cítit potravu na kilometry a najednou, nic. Tedy až na svojí přítelkyni. Otočil se směrem k ní. Pterosauřice visela zavěšená na zčernalém stromě, možná poněkud nejistě, dívala se na Gase a čekala co bude dál. Gas se ještě jednou rozhlédl a pak se vydal někam do mlhy, přičemž prošel přímo pod Darwinopterčiným útočištěm. Ta malá se pustila stromu a přistála mu přímo na hřbetě. Nějak na to "nekomentoval" a pokračoval do mlhy.

Darwinopterce se velmi líbilo nové využití tohoto dravého tvora. Jistě, už mnohokrát se pověsila na nějakého toho sauropoda nebo legračního obra s placatou čelistí (vážně, i ona s těmi všemi trčícími zuby, měla pěknější zobák), ale projet se na Gasovi, to ještě nezkoušela. Rozhodně to bylo rychlejší. Gasosaurus se pořád zbytečně nezastavoval a neočichával každou "chutnou" větev - ačkoliv pravda, mohlo to být i absencí jakýchkoliv větví v lese. Po pár kilometrech něco ucítila. Jistě, všude ještě byl cítit chorobný pach smrti, ale teď se tu objevilo ještě něco nového. Samička se však nebyla schopná zorientovat, bylo toho moc. Věděla jen, že vše co cítí, odněkud a nějak zná. Gasto zřejmě zaznamenal taky. Trochu se přikrčil a začal našlapovat opatrně a pomaleji. Očividně věděl co to cítí. Samičku napadlo, že se asi schyluje k lovu tak opět roztáhla křídla, vznesla se nad stromy a pak to v konečně se rozplývající mlze uviděla…

Co? To se dozvíte příště. Na tak dlouhou dobu to pravda nebyla nějáká extra část a chápu pokud jste nasadili takovoutu metodu, rychle to přeletím a fajn - já bych to asi udělal. Příští díl už nám, ale zase trochu udá směr.

Tusoteuthis

4. září 2016 v 9:27 | Martinoraptor |  Mořská monstra
Všichni jistě známe slovo Kraken. Mytickou obří chobotnici či jí podobné zvíře žijící v severních mořích přepadávající lodě. V dnešní době byl Kraken označen za nový živočišný druh krakatici obrovskou. I pravěk však měl své krakeny a mezi nimi se krásně vyjímá křídový Tusoteuthis. Jedná se o překvapivě málo známé zvíře ačkoliv je to zřejmě jedna z největších olihní, která kdy plavala v oceánech. Zatímco dnešní druhy těchto chapadlovitých potvůrek nebývají obvykle větší než 60cm, Tusoteuthis mohl i s chapadly dosahovat délky od 6 do 11 metrů. Tento velikostní rozdíl je způsoben hlavně tím, že stejně jako například u žraloků se zachovávají jen určitě části, v tomhle případě schránky.
Velká zkamenělá schránka dá sice dost slušnou představu o velikostí, ale téměř nic neříká o "typu" olihně a vědci tak vytvořili dvě možné rekonstrukce. První se zakládá na krakatici obrovské. To je druh hlavonožce dosahujících až neuvěřitelných 13 metrů. Dlouhé, charakteristické tělo disponuje několika, normálně desíti, velkými chapadly z nichž dvě jsou podstatně delší než ostatní. Tato krakatice má též obrovské oči. Druhá verze je naopak založená na druhu olihně známe jako vampýrovka hlubinna. Je relativně malá, baculatá a dosahuje jen asi 30cm, ale má velmi specifickou podobu. Krom toho, že jsou pokryty fosfory, má osm chapadel propojené blánou s přísavkami na jejich k. I přes značně neblahé jméno je zcela neškodná, živí se jen organickými zbytky klesajícími do jejího území. Podle relativně
nedávných výzkumů (no, pár let už to bude) je v současnosti uznávaná spíše ta druhá podoba a Tusoteuthis se mezi vampýrovky nyní řadí. Jeho tělo bylo tedy spíše kratší a zavalitější. Takovému mackovi samozřejmě zbytky nestačily a tak se předpokládá, že lovil ryby, menší hlavonožce a vzhledem k hojnosti mořských plazů, zřejmě i některé menší druhy. Stejně tak však existují spolehlivé důkazy, že Tusoteuthis sám byl napadán většími mosasaury nebo třeba hejny žraloků. Tuto oliheň nalezl a popsal vědec Logan okolo roku 1898 někde na území Kanady.
Obrázek pochází ze skvělé stránky: http://prehistoric-wildlife.com/

Informačka

3. září 2016 v 15:31 | Martinoraptor
Už jste si asi stačili všimnout, že články teď vydávám hodně málo a celá moje aktivia je teď trochu pochybná. To se teď, se začátkem školního roku, ještě zhorší. Jistě, na nedostatek článku jste si už asi zvykli, ale jelikož nebudu přes týden doma - dříve zmíněná škola - nebudu moci ani komentovat články ostatních (za což se omlouvám) nebo na svých vlastních článcích během týdne moc pracovat, alespoň dokud si neseženu nějkou možnost připojení k internetu i na intru. To však může trvat pár týdnů takže veškerá má aktivita se dočasně omezuje na víkendy. Ještě dnes nebo zítra se pokusím dodělat a vydat jeden drobný článeček o vyhynulém tvorovi, ale nic úžasnějšího tenhle týden nečekejte, bohužel.

Elasmotherium

7. srpna 2016 v 12:38 | Martinoraptor |  Život ve čtvrtohorách
Velmi zajímavým a poměrně ikonický zvířetem doby ledové a celých čtvrtohor je Elasmotherium ( volně lze přeložit jako "oplátované zvíře") nebo jeho známější české jméno, nosorožec jednorohý. Tento živočich žil asi před 2,6 miliony až do doby před 29 tisíci lety na území Eurasie. Elasmotherium se mezi nosorožce skutečně řadí a stejně jako s těmi dnešními i o něm platilo, že nebylo moudré jej dráždit. Vlastně tomu moudru dává úplně nový rozměr. Dnešní největší nosorožec, nosorožec tuponosý, má na délku až 4 metry, v kohoutku měří asi 1,8 metrů a vážit může 2 až 3 tuny. Roh může být až metrový. Je to druhý největší suchozemský savec. Podle zvyklostí doby ledové byl však i tento pravěký nosorožec výrazně větší než jeho dnešní protějšek. Větší ze dvou druhů, E. caucasicum, měřilo na délku až 5 metru, v kohoutku něco mezi 2 a 3 metry a vážit mohlo 3,5 až 4,5 tuny. Jeho impozantní keratinový roh mohl u tohoto zvířete dosáhnout délky téměř dvou metrů a dokonce i jeho menší verze, E. chaprovicum byla stále ještě mohutnější než nosorožec tuponosý. Obě zvířata byla dokonce srovnatelná s mamuty a kdo tomuto tanku doby ledové nešel z cesty, umřel. Odlišoval se také v nohách a Elasmotheriuman nich zřejmě mohlo při honbě za pastvinami urazit velké vzdálenosti. Ty byly o něco delší a zdá se, že vyvinuty pro cval, pohyboval se tedy podobně jako kůň. Jednorohý nosorožec se na první pohled odlišoval ještě tlustým kožichem po celém těle. Stejně jako ostatní nosorožcovití měl i nosorožec jednorohý velmi citlivý čich a sluch, ale byl krátkozraký. V roce 1808 jej popsal německý paleontolog, Johann Gotthelf Fischer von Waldheim. Toto zvíře se objevilo například v seriálu Prehistorický park.


Evoluce paleontologie 9.část: Paleontologické ráje (2/2)

11. července 2016 v 21:49 | Martinoraptor |  Projekty
Je mi líto, druhá část je trochu natěsno a kratší, ale musíte mě omluvit. Je léto a já mám spoustu jiné důležité práce (jako třeba válet se v posteli, plavat nebo si číst…) Bez dlouhých průtahů je tady druhá část paleontologických rájů. V minulé části jsem se zaměřil na světově proslulé lokality, tentokrát se podíváme na místa trochu bližší našim domovům.

Začneme pěkně v našem hlavním městě u známých Barrandovských skal. Kdo to neví, jedná se o národní přírodní památku a tedy i chráněné území na jihozápadním okraji Prahy na levém břehu Vltavy. Ačkoliv to podle fotografii vypadá jako moc pěkné místečko - osobní zkušenost nemám - za svou slávu a ochranu vděčí pávě dávným časům. Pomineme - li geologický profil z Devonu a Siluru, dokumentující vývoj pražské pánve za prvohor, bylo zde nalezeno několik desítek velmi zajímavých zkamenělin. Kdysi to tady bylo zalito mořským zálivem s hloubkou od několika metrů až po 200 metrů a je zde tedy k nalezení široké spektrum mořských živočichů jako ježovky, ramenonožci, trilobiti atd.
Přesuneme se teď z Prahy do Královéhradeckého kraje, do jistě okouzlujícího okresu Trutnov. Nedaleko města Červený Kostelec se nachází místo U Devítí Křížů. I přestože to zní spíš jako hospoda, jedna se o využívaný pískovcový důl. Významný pro paleontologii je tím, že se v něm nachází horniny z období svrchního Triasu a již v polovině 90 let 20. století zde byli přivoláni odborníci k ohromnému nálezu. První fosilní stopa dinosaura na území ČR. Původce těchto stop byl zřejmě nějaký rychlý, menší theropod podobný třeba rodu Coelophysis.
No a aby se neřeklo, že tenhle díl je čistě český, jako poslední lokalitu jsem tady uvedl Sandberg. Tato významná paleontologická lokalita se nachází na území městské části Devínska Nová Ves, Bratislava. Jak už název napovídá byla objevena při těžbě písku. V roce 1964 byla lokalita vyhlášena chráněným nalezištěm a časem byla ještě zvýšena její ochrana až na nejvyšší stupeňˇ, tady "pasování" na Národní přírodní rezervaci. Sandberg samotný je zajímavý už geologicky. Tvoří jej horninové zbytky třetihorního moře. Obsahují též vápence z Jury a Křídy. Celkem bylo v jeskyni nalezeno přes 300 druhů zkamenělin plžů, mlžů, houbovců, dírovek, ježovek. Dále četné zuby žraloků a kostnatých ryb, pozůstatky želv, obratel velryby, části těl opic, tuleňů, medvědů jeskynních, nosorožce srstnatého a ptáků.

Tahle část mi příjde slabší, ale zase bylo to děláno na rychlo...

Evoluce paleontologie 9.část: Paleontologické ráje (1/2)

10. července 2016 v 10:52 | Martinoraptor |  Projekty
Po velmi dlouhé době jsem se zase rozhodl napsat něco k tomuto projektu. V minulé části jsme se podívali na různé typy hornin a řekli si, ve kterých se nejpravděpodobněji nachází fosílie. Samotná hornina ještě nic neznamená a na světě existují místa, která mají na zkameněliny větší štěstí než jiná. No a od dob prvních nalezených dinosaurů vyplynula na světlo světa ověřená a důležitá naleziště pravěkých tvorů, malé paleontologické ráje a na ty se v dnešním díle podíváme.

Nejprve se přeneseme do Los Angeles v Kalifornii. Když se řekne L.A. většina lidí si zřejmě prvně vybaví nikdy neutichající centrum zábavy, do nebe sahající mrakodrapy, aleje s palmami a samozřejmě světoznámý Hollywood. Pro paleontology má však daleko větší význam Hancock park v Miracle Mile jehož součástí jsou takzvaná La Brea Tar Pits. Více než stovka asfaltových jezer je pozoruhodnost už sama o sobě, ale je to především ohromný zdroj fosílií z období Pleistocénu a byly tam nalezeny stovky, možná tisíce jedinců různých druhů zvířat jako mamuti, mastodonti, obrovští lenochodi, pravlci, krátkočelí medvědi a jaksi státní fosílie, Smilodoni. Byla tam též nalezena jedna lidská žena (tedy pravěká, ne jako, že jí někdo zavraždil, doufejme). Krom této velké rozmanitosti druhů je toto místo neobvyklé hlavně kvůli velké koncentraci predátorů. Těch je zde opravdu nebývalé množství, dokonce víc než býložravců. Asi nejpravděpodobnější teorie proč tomu tak je zní, že do asfaltu nejprve zapadl procházející mamut či jiná kořist a hnijící maso pak lákalo predátory z širokého okolí, kteří tak postupně sami našli smrt v černé lázni.

Přesuňme se teď dále na severovýchod, k souvrství Hell Creek (neboli v překladu "pekelný potok/říčka"). Jedná se o velmi intenzivně studované geologické souvrství pocházející z období nejsvrchnější křídy a zachycuje tak život v posledních několika milionech let druhohor a nejstaršího paleocénu. Lokalita je známá především jako naleziště nejznámějších druhů Triceratops, Edomntosaurus nebo několik zástupců rodu Tyrannosaurus. Jinak zde bylo nalezeno několik druhů ryb, obojživelníků, ptáků, ale především obrovské množství druhů dinosaurů. Mezi výše uvedenýma jsou to například , Dakotaraptor, Ornithomimus, Paronychodon, Torosaurus a mnoho dalších druhů.
Dnes poslední místo jsou takzvané Flaming Cliffs (neboli česky "Planoucí útesy"), popřípadě je známá ještě jako Bayanzag ("červené útesy"). Tato paleontologická lokalita z období svrchní Křídy (asi před 80 miliony lety) je známá nálezy dinosaurů a dalších živočichů z konce druhohor. Oblast se nachází kdesi v mongolské poušti Gobi. Ve 20. letech minulého století to bylo "působiště" paleontologa Roye Chapmana Andrewse, který je také pojmenoval. Název je odvozen zřejmě z toho, že večer jsou zde útesy zbarveny "planoucí" oranžovou barvou. Mezi nejvýznamnější nálezy na tomto místě patří především první nalezené dinosauří vejce. Známe druhy jsou samozřejmě Velociraptor, Oviraptor, Protoceratops, Therizinosaurus, Mononykus, Saurolophus, Tarbosaurus a ještě několik dalších druhů. Sběr zkamenělin bez patřičného povolení je zde nelegální.

Zítra bude druhá část této části :)

Kam dál