Ornithomimus

Sobota v 17:48 | Martinoraptor |  Za dob dinosaurů
Velice zajímavý theropodní dinosaurus, a vlastně celá jeho skupina Ornithomidae, je i rod Ornithomimus z doby před 76 - 66 miliony lety. Byl objeven už v roce 1890 paleontologem Marshem v Severní Americe a jeho samotné jméno znamená "napodobující ptáka". Patří totiž mezi dinosaury, kteří ptáky připomínají tolik, že je až s podivem, jak někteří vědci mohli věřit, že s nimi dinosauři nemají nic společného. Orhnithomimus totiž ze všeho nejvíc připomínal jakýsi přechodový článek mezi pštrosem a ještěrem. Jeho celková délka se odhaduje téměř na 4 metry (konkrétněji 3,8m), ovšem váha pouze na 170kg. Na velmi dlouhém krku mu seděla malá hlava s velkým bezzubým, ovšem drsným zobákem a očima po stranách. Přední končetiny byly dlouhé, tříprsté a zřejmě i opeřené. Sudovité, pravděpodobně rovněž opeřené, tělo nesly dvě silné, nicméně relativně hubené nohy a celé to vyvažoval dlouhý plazí ocas. Na rozdíl od ostatních theropodů, pštrosí dinosauři nebyli zcela jistě masožraví. Mnohem víc připomínali výše zmíněné pštrosy. Byli zřejmě převážně býložraví, přičemž si mohli jídelníček zpestřovat drobnými členovci, korýši, mlži a plazy či obojživelníky. Zadní nohy byly výjimečně silné a v případě nebezpečí dovolovaly dinosaurovi bleskový úprk, údajně rychlostí 85km/h, ačkoliv nikdo nemá představu, jak dlouho dokázal Ornithomimus svou maximálku udržet. V rychlém běhu se mu mohly opět hodit končetiny, které snad používal jako kormidla při zatáčení. Ke spatření predátora se skvěle hodily dobře vyvinuté oči, strategicky umístěné na dlouhém krku, které mohly dobře posloužit dokonce i v noci a někteří vědci, proto věří se jednalo o noční živočichy. V každém případě to však byla stádová zvířata žijící ve skupinách čítajících, až několik desítek kusů, soudě dle pštrosů, s přísnou hierarchií. Na býložravce měl i relativně velký mozek, a ačkoliv se přeci jen nedá srovnávat s raptory, zajišťoval lepší vnímání okolního světa. Ornithomimus se objevil například v Prehistorickém parku a jeho blízký příbuzný Gallimimus, pak zase v Jurském parku.
 

Spinosaurus

9. května 2017 v 21:46 | Martinoraptor |  Za dob dinosaurů
Tento článek je další, který jsem musel, vzhledem k novým informacím, trochu předělat. Snad budete spokojení.

Spinosaurus("trnitý ještěr") byl nalezen okolo roku 1915 Stromerem von Reichenbachem, profesionálním paleontologem a německým šlechticem. Když jej našel, bylo mu už tehdy jasné, že se nejedná o žádného obyčejného theropoda. Na území dnešní severní Afriky žil asi před 112 - 97 miliony lety, a ačkoliv nalezená kostra nebyla zdaleka kompletní, jasně ukázala, že nalezený tvor byl ohromný. Ten ukázal, že nalezený dravec je skutečnosti mnohem větší, než jakýkoliv do té doby známý dravý dinosaurus. Odhaduje se, že mohl dosahovat délky od 15 do 18 metrů (jen odhadovaná velikost) a váhy až 9 tun. Tyto kosti však byly bohužel zničeny během 2. světové války a dochovaly se jen záznamy o nich. Z toho co, měli k dispozici, nedokázali paleontologové
sestavit nic jiného, než prototyp masožravého dinosaura s několika zvláštnostmi jako třeba krokodýlí tlama nebo zvláštní plachta na hřbetě. Ta už na první pohled zaujme, ale ve skutečnosti to není žádný unikát. Napříč historií existuje spousta případů zádové plachty a její účel je vlastně nejasný. Mohla sloužit k termoregulaci, ale u dinosaura je pravděpodobnější spíš teorie lákání partnera nebo zastrašování protivníka. Právě v této podobě se v roce 2001 vryl do paměti veřejnosti jako hrůzu nahánějící predátor a zápasník, když během chvíle zametl s letadlem, Alanem Grantem i Tyranosaurem, přičemž tomu i většina vědců věřila. Díky novým v posledních letech byl však Spinosarus podroben bližšímu zkoumání a obrázek zvířete, který vznikl, se snad nemohl od filmového zpracování lišit víc. Lebka už na první pohled připomíná krokodýlí. V dlouhé tlamě se nacházelo mnoho kuželovitých zubů, které do sebe skvěle zapadaly, ale k drcení kostí nebo krájení masa se téměř vůbec nehodily. Na konci tlamy byly zřejmě i zvláštní smyslové buňky. Další zvláštností je pak poloha nozder. Ty nejsou na konci čelisti, jak je zvykem, ale až téměř u očí. Ve světle těchto důkazů se na něj vědci začali dívat spíše jako na medvěda. Velký a neohrozitelný se procházel pravěkým Egyptem, držel se poblíž vody a lovil obří ryby v řekách i na pobřeží. Poslední představa o tomto theropodovi je však ještě mnohem radikálnější. K jejímu se musíme podívat podrobněji na jeho končetiny. Ty přední byly vždy neobvykle dlouhé a dvě zadní, které měly původně Spinosaura držet, se však nyní naopak zdají příliš krátké, slabé a na těle příliš v zadu, nato aby tvora dlouhého jako on vůbec zvedly, natož aby se ještě nepřevážil dopředu. Navíc, všechny čtyři byly zespodu zcela ploché. Celkově se nám tedy rýsuje rybožravý theropod, který nechodil po dvou, ale přinejmenším po čtyřech placatých končetinách. Většina zastánců této teorie dokonce věří, že Spinosaurus byl skutečně prvním vodním dinosaurem. Mosasaurus nebo plesiosaurus jsou sice mořští plazi, ale do teď všichni měli za to, že dinosauři byli čistě suchozemští. Svým způsobem by to však dávalo smysl. Před miliony lety byla Afrika místem predátorů. Všichni lovili. Jenže co vlastně? Z té oblasti nejsou známí skoro žádní býložravci. Naproti tomu, poblíž Spinosaura byly vždy nalezeni nějaké drobné měkkýše členovce nebo dokonce ryby. Zuby měl uzpůsobené k chytání ryb a nozdry tak vysoko aby mohl ponořit tlamu, aniž by se začal topit. Tady by se hodily výše zmíněné smyslové buňky, které byly velice podobné krokodýlím. Ti je využívají k lovu a pohybu v kalných vodách. Ploché končetiny (s potencionálními blánami), se zase pravidelně objevují jak u krokodýlů, tak u ptáků žijících poblíž vody a pomáhají jim se brodit či dokonce přímo plavat. K tomuto účelu se mohl rovněž hodit dlouhý silný ocas. Tato nová teorie, dle očekávání, dost pobouřila jak laickou, tak paleontologickou veřejnost a rozdělila vědce na dva tábory. Ať už to však bylo jakkoliv, je celkem jisté, že navždy zůstane jedním z nejpodivnějších dinosaurů, kteří kdy žili.


Uintatherium

23. dubna 2017 v 11:46 | Martinoraptor |  Třetihorní vládci
Jedním z trochu známějších třetihorních savců, především tedy v Česku a Slovensku, je takzvané Uintatherium, neboli "zvíře z hor Uinta". Toto zvíře žilo v Číně, asi před 45 - 37 miliony lety (období Eocénu), a už na první pohled, je to zkrátka tvor, který se vám vryje do paměti. Jednalo se o poměrně masivní zvíře. Se svými asi 4 metry délky, necelými 2 metry výšky a hmotností až 2 tun, je dost dobře srovnatelné s hrochem obojživelným či většinou dnes žijících druhů nosorožců. Podobná je i stavba těla. Uintatherium mělo silné, sloupovité nohy s několika prsty, zakončenými drápy, velký sudovitý trup a zřejmě silnou nosorožčí kůží a možná i srst. Jak už bývá zvykem, nejzajímavější část těla je u tohoto živočicha zřejmě jeho hlava. Ta byla sice poměrně masivní a relativně krátká a mála, ale v dorsální (hřbetní, horní) části, jakoby zploštělá, což je sám o sobě dost neobvyklý tvar. Zde je jeho smysl nicméně celkem jasný, neboť od čumáku k temeni zvířete se táhly dvě řady, tří postupně rostoucích, kostěných výčnělků. Další výrazný rys ne lebce je také pár dlouhých zubů, přeměněných až v kly. K čemu přesně Uintatherium tyto nástroje používalo je stále dost nejasné, ale možnosti jsou v podstatě dvě. Páření nebo ochrana. Každý predátor si i dnes dobře rozmyslí, než napadne hrocha (když už to vůbec zkusí) a když je ještě navíc vybaven dvěma šavlovitými zuby a beranidlem na hlavě, je rozhodně lepší nechat jej na pokoji. Druhá možnost, podle mě ta pravděpodobnější, potřebuje lehce rozvést. Prvním důkazem je asi to, že oba znaky, byly u samců výrazně větší než u samic, což má obvykle jediný účel. Je možné, že boje těchto zvířat o samice či postavení byly velmi divoké a zřejmě i krátké. Samci do sebe naráželi hlavami, kousali do sebe a jeden ze soků raději brzy ustoupil. Tomu by celkem odpovídal hlavně zploštělý tvar a celková odolnost lebky. Druhá, pro mě však přesto představitelnější verze, je ta, že samci nebojovali doslova. Zápas se nesl jen v duchu předvádění se a zastrašování. Samec sehnul svojí zploštělou lebku, aby soupeř viděl jeho výzdobu, zuřivě jí pohazoval ze strany na stranu, snad chňapal do vzduchu a vydával zastrašující zvuky, než se jeden z tvorů stáhnul. Moje přesvědčení vychází z toho, že nikdo normální se nechce zranit. V přírodě to může mít fatální důsledky a boje tělo na tělo, s často dost dlouhými čnícími kostmi, zavání zbytečnou zlomeninou. Věřím tedy, že "koruna" byla primárně kosmetická a pro býložravce, jinak zbytečně dlouhé zuby, zase k vyrývání a získávání vodních rostlin z močálů a mangrovů. Předpokládám však, že pokud byli napadeni, nebránili se případného útočníka rafnout či nabrat. Ačkoliv bylo toto zvíře jistě zajímavé, koncem Eocénu nastaly změny, začali se objevovat plnohodnotní nosorožci a Uintatherium ustoupilo a zmizelo. Nenapadá mě sice žádný dokument, kde by se objevilo, ale během minulého století bylo zvěčněno na obrazech Zdeňka Buriana a svou cestu si našlo i do proslulého filmu Karla Zemana, Cesta do pravěku.


 


Vliv pravěku na svět: část 2 - Indiánská všímavost

12. dubna 2017 v 13:30 | Martinoraptor |  Projekty
Amerika je z hlediska paleontologie velmi úrodná, prakticky v jakékoliv svojí části. Před miliony lety zde žilo všechno možné od těch nejprimitivnějších členovců, až po takřka dokonalé stroje na zabíjení, jako Smilodon. Není tedy divu, že zde lidé už od pradávna fosílie nacházeli a prakticky každý indiánský kmen má v mytologii nějaký příběh, který by se dal ztotožnit s pravěkým životem a s tvory jenž podezřele přesně odpovídají tvorům dávno vyhynulým. Příkladů je opravdu hodně.

Vezmeme - li si například oblast Black Hill někde v Jižní Dakotě známá jako hojné naleziště druhohorních zkamenělin, byla indiány z kmene Lakotů považovaná za místo dávných bitev. Tito indiáni prý věřili, že kdysi dávno, dřív než kdokoliv pamatuje, při samotném úsvitu času, byli z nebes přivoláni obrovské bytosti unkche ghila, aby přinesli řád divokému a nebezpečnému světu. Tohle pravěk moc nepřipomíná, ale indiánské mýty jsou zajímavé spíše z geologického hlediska. Tito tvorové totiž údajně sestoupili z nebes a zadupali do země tvory menší, jejichž kosti do dnes nacházeli. V nastalé bitvě se Země otřásala, rostly hory a sopky. Ty zasáhly ohněm a kameny všechna zbývající stvoření a pohřbily je na místě. Povzbudivý mýt. Zvlášť vezmeme - li v úvahu, že moderní paleontologové a geologové potvrdili, že většina fosílií zde, vznikla převážně vulkanickou a tektonickou činností.
Takovýchto legend s geologicky přesnou činnosti je v indiánské mytologii spousta a nejen mýty Lakotů jsou v tomto ohledu relativně přesné, někdy i přesnější. Příkladem může být kmen Assiniboinů. V jejich mytologii se vyskytuje zajímavé stvoření, wau-wau-kah. Údajně obří mořský tvor s šupinami a rohy velikosti stromu (to mohl být například Triceratops jemuž se nedochovaly nohy), jenž hrozil přivoláním povodní a zablokováním cest. Co vlastně bylo wau-wau-kah mě však nezajímá tolik, jako příčina jeho smrti. Podle indiánů byl tento tvor zabit pádem "hromové kamene", obrovského černého objektu přilétajícího ze západu. Objekt měl při dopadu vydávat oslepující záři, obrovský hrom z něhož praskaly uši a síla dopadu měla být cítit kilometry daleko. Myšlenku myslím není třeba dál rozvádět, přesto však: je do očí bijící jak moc to připomíná konec dinosaurů. Dokonce, i kdyby nebyl tento mýt založen na onom konkrétním meteoritu, což je víc než pravděpodobné, poměrně přesně to popisuje vyhynutí velkých šupinatých tvoru před 66 miliony lety.
Těchto legend, jak už jsem prve říkal, je ještě mnohem více, ale podívejme se tentokrát spíše na možné využití kostí. Krom vystavování a přetváření v nástroje, existuje zřejmě široká škála možností co s takovou kostí dělat. Číňané si je například drtili na pohlavní orgány. Indiáni zvolili něco méně "drtivého". Předci Vraních indiánů (severní Wayoming a jižní Montana) zřejmě shromažďovali velké kostěné štítky. Překvapivě jim sloužily jako ohniště. Zkameněliny vydrží mnohem vyšší teploty než běžný pískovec a navíc poskytovaly přirozeně plochý povrch, což se indiánům hodilo na pražení borovicových šišek. Mezi ideální kandidáty patří například obrněný Sauropelta, jehož kostěné štítové brnění zhruba odpovídá mnohým nálezům. No, alespoň neskončil rozdrcený na nějakém přirození…

Megalograptus

31. března 2017 v 14:28 | Martinoraptor |  Mořská monstra
O tomto tvorovi už jsem jednou psal, ale patřil do skupiny článků...no...nejsem na ně úplně hrdý. Rozhodl jsem se je postupně předělat a snad vylepšit, tak doufám, že se mi to povedlo.

Během paleozoika žila, jistou dobu mořím dokonce dominovala, jistá skupina neobyčejných členovců, Euryptidů. Mezi typické, poměrně známé zástupce těchto "mořských štírů", patří rod Megalograptus. Ten se svými asi 1,2 metry sice nepatřil mezi největší zástupce svého řádu, nicméně byl velmi zajímavý a obávaný. Stejně jako téměř všichni Eurypteridé, Megalograptus na pohled velmi připomínal škorpiona. Měl mocný pár ostnatých klepet, které mu nejspíš sloužily k prosívání písku, nalezení a následnému chycení kořisti(což mohly být před 460 - 445 miliony lety především ryby a trilobiti) a krátký pár chelicer (klepeta čnící z tlamy), kterými kořist "zpracoval". Pro případ, že by to nestačilo, disponoval ještě sice nebezpečně vyhlížejícím (což byl možná jeho hlavní účel), ovšem nejspíš nejedovatým bodcem na konci ocasu. Pro urychlení pohybu v moři mohl být konec ocasu ještě vybaven jakýmsi zploštělým útvarem - celkový dojem by se dal přirovnat k jílci meče. Konkrétně tento štír měl k dispozici jeden pár pádlovitě tvarovaných nohou. Pro snazší pohyb po mořském dně nebo pobřeží, měly pak zbylé dva páry končetin typickou "štíří strukturu". Oba páry končetin byly navíc plné ostnů, první pár po délce, druhý pak především na konci. I přes to však kyjonožce zřejmě příliš dlouho neunesly a spíš mu jen pomáhaly při sunutí se pískem. Tato uzpůsobení však stále stačilo k tomu, aby mohli členovci, jako první forma života vůbec, opouštět oceány, hledat vyplavenou potravu nebo se rozmnožovat bez obav přepadení ze strany většího predátora. Aby byli tohoto schopní, museli mít i zároveň speciálně upravenou dýchací soustavu a tak, vedle žáber, měl Megalograptus i základní plíce. Celkově je z tohoto druhu poznat, že je to primitivnější, stále ještě spíše mořský živočich. V roce 1874 byl popsán paleontologem Millerem a dnes je známo pět druhů tohoto tvora. Jelikož se pozůstatky mnoha jedinců našly po celém USA, byl to zřejmě relativně hojný a úspěšný druh.



Vliv pravěku na svět: část 1 - Fantazie Orientu

19. března 2017 v 10:37 | Martinoraptor |  Projekty
Čína a přilehlé státy jsou poslední dobou skutečným rájem pro paleontologii. Pocházejí odtamtud úžasné druhy dinosaurů jako Microraptor a Epidexipteryx nebo neuvěřitelné hromadné fosílie, jako dávné pterosauří hnízdiště. V rámci celé své historie se však hlavně tyto státy potýkají s ošklivým faktem hromadného ničení fosílií. Je to neuvěřitelné, ale už více jak čtyři tisíce let se kosti draků (jenž Číňané příhodně pojmenovali konlong - "hrozný drak") drtí na prášek a používá se jako zaručený (a zřejmě velmi drahý) lek na mnoho nemocí, především pak impotenci. Nejsem si úplně jistý, jak se tohle ujalo (blbosti se zřejmě šíří rychle), ale v některých zapomenutých lokalitách se tyto kosti drtí dodnes. Pro každého paleontologa i nadšence je jen představa likvidace takového množství kostí přímo děsivá.
Dinosauři však nemuseli jen (ne)léčit problémy lidí, ale tvořit i něco mnohem výraznějšího. Jak už jsem se prve zmiňoval, Číňané pojmenovali tyto kosti "hrozný drak", protože skutečně věřili, že kdysi na jejich území žili neuvěřitelní tvorové. Plazi schopní nevídaných zázraků, dokonce létat nebo chrlit oheň. Vtipné, že se poměrně strefili. Důležitější pro nás však je, že tehdejší obyvatele cítili nutnost vzdát těmto drakům úctu (snad ze strachu aby se nevrátili a nenaštvali se). Slavná čínská tradice dračích průvodů a všeobecného znázorňování draků napříč celou čínskou kulturou má tedy zřejmě původ už ve 150 milionů let starých, jurských tvorech. Kromě toho, draci, jsou velmi univerzálním mýtem. Stejně jako kosti obřích ještěrů se i draci v různých obměnách vyskytují v mýtech po celém světě.
Pro další vtipný odkaz musíme na konkrétní místo, do takzvané "Pevnosti lotosové hory", která je nyní vůbec největší lokalitou na dinosauří fosílie v jihozápadní Číně. Konkrétně toto místo je však zajímavé hlavně otisky stop, jenž se tam dochovalo přes 400 a vytvořily pole, dost podobné hladině poseté lotosy (včetně listových žilnatin). Odtud právě pochází název této lokality. Staří Číňané se na tomto místě scházeli, modlili a považovali jej za svaté - lotos je totiž u buddhistů symbolem míru a klidu. Některé dobové obrazy dokonce zachycují velký lotos rostoucí ze země.

Posledním odkazem uvedeným v tomto článku nebudeme tak docela v Číně, ale v sousedně ležícím Mongolsku kde tato legenda zřejmě vznikla a později se rozšířila i dál. Jedná se o známého Gryfa, jeden z mých oblíbených "omylů". Gryf je bájné stvoření s hlavou, křídly a předními nohami orla, tělem a zadními končetinami lva. S jejími ostatky se zřejmě setkávali již staří Skytové, bojovný kmen známý však i svou šikovností při hledání pokladů a zlatých žil. Podle jejich příběhů, byl Gryf právě dávným ochráncem pokladů a zlatých nalezišť. Jak, ale najít zkamenělinu Gryfa? Nic takového přece neexistovalo. No, v poušti Gobi je to poměrně snadné (respektive bylo). Když Skytové totiž kopali, nalezli mimoděk i rozlámané kosti dávných dinosaurů, v této lokalitě nás zajímá konkrétně Protoceratops. Relativně malý ceratopsid z období Křídy se totiž vyznačoval zahnutým zobák a samozřejmě čtyřmi končetinami. Jeho štít našel také využití. Někteří jej líčí jako velké uši, jiní zase jako část ohromného křídla. Orlí nohy a zbytek už dodala fantazie hledačů pokladů a obchodníků. Poušť Gobi je navíc svým způsobem děsivým místem, což mytičnost Protoceratopsů jen posilovalo, toliko k bájnému Gryfovi…

Vliv pravěku na svět

17. března 2017 v 18:38 | Martinoraptor |  Projekty
Před týdnem jsem vás poprosil, abyste určili živočicha na obrázku. (Pro ty co to ještě neudělali, prosím, podívejte se nejdřív sem a zkuste si to říct alespoň pro sebe) Zúčastnilo se vás poměrně dost, skoro všichni jste mysleli, že se jedná o Titanobou, někteří z vás tipovali Baziliška, jiní zase blíže nespecifikovaný druh plísně. Některé z vás to možná napadlo, ale ani jeden z vás se nakonec netrefil. Abychom byli fér, neměli jste moc šancí. Na obrázku je ve skutečnosti toto: odkaz

Ačkoliv to tak teď možná nevypadá, tento žertík má svůj hlubší význam. Pro většinu z vás byla tohle prakticky pravěká modla. Před několika stovkami let to však mohla být stvořením pekla, jenž Noe nepustil na svou archu a před několika tisíci lety, zase pozůstatek strašlivého netvora, jenž byl poražen synem boha a jehož se lidé skutečné báli. Každý (skoro) zná bibli a základy křesťanství. O něco méně lidí však ví kolik si křesťané převzali od Římanů a ti zas od Řeků atd. Jen velmi málo lidí však ví a stará se o to kolik si všechna tato náboženství, mýty a legendy převzaly z pravěku. Z tohoto pohledu se dá říct, že dinosauři (a spol.), tvoří jednu z důležitých složek naší kultury, aniž bychom o tom vůbec věděli. V tomto novém projektu (ano, jsem neuvěřitelný - ještě jsem žádný neuzavřel, ale to nevadí) se během několika dílů přeneseme na různé části světa a podíváme se, jak nálezy zkamenělin ovlivnily tamní příběhy, historii a mýty. Zjistíme jak se Protoceratops naučil létat, jak chobotnatci požírali mořeplavce a dokonce jak vznikl svět. První část bude snad během víkendu.

Dotaz

10. března 2017 v 21:11 | Martinoraptor |  Soutěže
Jelikož zájemců ve formě poznávačky bylo mnoho, řeknu to jinak. Nehledě na nějaké diplomy a ceny (ty stejně nebudou) mi jen prostě napište co si myslíte, že je na obrázku pod textem. Rád bych znal, alespoň několik názorů. Děkuji.

Prehistorická Evropa: Itálie

2. března 2017 v 12:40 | Martinoraptor |  Projekty
Itálie je důležitým státem Evropské unie. Její rozloha činí asi 300 tisíc čtverečních kilometrů a dělí se na 20 regionů, přičemž jejím hlavním městem je Řím. Jako země vysokých hor, kouzelných písčitých pláží a jak bohaté historie, tak i světoznámé kuchyně je Itálie oblíbenou turistickou destinací mnoha lidí, kteří chtějí jen tak lenošit nebo obdivovat nekonečné přírodní krásy (sakra, mluvím jak zaměstnanec nějaké cestovky). Každopádně krom antiky má Itálie ještě další velice zajímavou stránku historie, mnohem starší. Ačkoliv nedisponuje nějak velkým množstvím nalezených pravěkých druhů či fosílií jako severnější státy, jsou ty nalezené rozhodně velmi zajímavé. Základem pro paleontologický obrázek v Itálii je především dlouhodobá přítomnost moře Tethys, které po dlouhou dobu ovlivňovalo (a jeho pozůstatky - čili Středozemní moře - vlastně pořád ovlivňují) život a vývoj v této části světa.
První místo kam se podíváme, není tak úplně místo v Itálii, ale v maličké republice San Marino, obklopené ze všech stran Itálií. Monte Titano je 3 kilometry dlouhý, vápencový hřeben izolovaný od hlavního pásma Apenin. Podle nejstarších legend je to dokonce první stupeň obrovského schodiště postaveného titány, snažících se zmocnit Olympu. Na západním svahu tohoto schodu se dnes nachází hlavní město San Marino. Před zhruba 12 miliony lety tu však nebyly města, pevnosti a už vůbec ne schody. Ačkoliv na titány bychom tu narazit mohli. V prvé řadě by tady však bylo podstatně víc vody. Moře Tethys tehdy sahalo až hluboko do vnitrozemí a hora Monte Titano někdy v té době teprve vznikala. Tehdejšími vodami se samozřejmě proháněla spousta druhů ryb, především žraloků. Důležitý je, ale hlavně nález velryb. V miocénu se tam tudy totiž proháněl Titanocetus. Jednalo se o sice jen asi 6 metrů dlouhého savce, ale velmi důležitého neboť to byl jakýsi předchůdce kosticovců (čili ty druhy kytovců jenž potravu filtrují).
Tato velryba, ač je relativně málo známá, zřejmě byla základním kamenem pro ty největší živočichy, kteří dnes na naší planetě žijí a dokonce předčí většinu toho, na co jste během 500 milionů let pravěkého života mohli narazit.

Ne vždy a všude však byla Itálie pod vodou. Abychom si to dokázali, přesuneme se o pár desítek milionu let zpátky do minulosti, do období kdy světu vládli dinosauři. Pravdou je, že Itálie nemá příliš druhů dinosaurů se, kterými by se mohla chlubit ovšem ti co zde přeci jen žili, byli velmi zajímaví. Například, během pozdní Křídly se po území zabírající přinejmenším několik kilometrů čtverečních pohybovala stáda relativně malých hadrosaurů druhu Tethyshadros. Tihle kachnozobí dinosauři by se sotva mohli rovnat velkým americkým gigantům. Na délku sice měřili asi čtyři metry, ale v kohoutku dosahovali sotva jednoho metru a zřejmě nevážili víc než půl tuny. S takovou velikosti byli takovými domácími dinosaury. Je dost pravděpodobné, že území kde před 70 miliony lety žili, bylo pouhým ostrovem a hadrosauři a dinosauři, kteří tam žili obecně se, proto přizpůsobili a zmenšili.

Zřejmě nejznámějším prehistorickým tvorem apeninského poloostrova je však malý theropod Scipionyx, který je velice významným dinosaurem. Relativně malý theropod patřil mezi Compsognathidae. Byl tedy zřejmě rychlý, hbitý a měl dobře vyvinuté smysly. Druh sám by možná nebyl nějak extrémně výjimečný nebýt právě tohoto konkrétního nálezu. Když jej v roce 1992 objevil poblíž Neapole jeden amatér, nepovažoval svůj objev za významný a několik let jej tajil. Až v roce 1998 jej ukázal odborníkům, kteří okamžitě rozeznali význam. Nejen, že se jednalo o prvního nalezeného italského dinosaura, ale konkrétně o mimořádně dobře zachovalé miminko. Krom prakticky neporušené kostry tak vědci získali možnost prozkoumat anatomii tohoto druhu, tedy orgány játra, střeva a pak různé části tkáně a průdušnici. Scipionyx se tedy celkem oprávněně řadí mezi klenoty pravěké Itálie.

Pterodaustro

15. února 2017 v 10:45 | Martinoraptor |  Ptakoještěři - giganti oblohy
V pravěku existovalo mnoho velice rozlišných druhů pterosaurů, ovšem opravdovým unikátem mezi nimi byl rod Pterodaustro (neboli "jižní křídlo") žijící asi před 105 miliony lety ve spodní Křídě. Už jen samotný jeho objev způsobil celkem pozdvižení, neboť je to první rod pterosaura, který byl kdy objevený v Jižní Americe. Nejdřív se zdálo, že Pterodaustro nebyl jinak nějak zvlášť výjimečný, s rozpětím křídel maximálně 2.5 metru a délkou těla asi 1 metr rozhodně nepatřil mezi giganty oblohy. Co je naopak velmi výrazné a jedinečné, je jeho lebka, přesněji tedy zobák. Ten byl nejen zahnutý mírně nahoru, což už je samo o sobě dost neobvykle, ale navíc plný velice charakteristických zubů, 500 dlouhých "drátů" vyrůstajících těsně vedle sebe ze spodní čelisti. Celá spodní část zobáku tedy trochu připomínala kartáček na zuby a byly tak dlouhé, že se nemohly v žádném případě vejít celé dovnitř, když byl zobák zavřený. Pterodaustro jej zřejmě používal zcela unikátním způsobem. Na rozdíl od většiny rybožravých pterosaurů, kteří ponořili zobák, a když našli rybu, chytili ji. Pterodaustro, naproti tomu, zobák prostě ponořil. Mezerami mezi zuby pak vytekla přefiltrovaná voda a drobná potrava zůstala ptakoještěrovi v zobáku. Podobný způsob krmení dnes používají například plameňáci. Ti se procházejí ve vodě a nohama víří bahno na dně, aby pak chytili víc organismů, není vyloučené, že to tak Pterodaustro taky tak nedělal. Jinak se jednalo o relativně obyčejného pterosaura žijícího - stejně jako plameňáci - ve velkých hejnech (bylo již nalezeno víc jak 750 jedinců tohoto druhu). Jejich tělo mohlo být klidně opeřené či chlupaté. V takovém případě pokrývka těla pravděpodobně odpuzovala vodu. Poprvé byl nalezen a popsán okolo roku 1970 paleontologem José Bonapartem v Argentině.

Kam dál