Elasmotherium

7. srpna 2016 v 12:38 | Martinoraptor |  Život ve čtvrtohorách
Velmi zajímavým a poměrně ikonický zvířetem doby ledové a celých čtvrtohor je Elasmotherium ( volně lze přeložit jako "oplátované zvíře") nebo jeho známější české jméno, nosorožec jednorohý. Tento živočich žil asi před 2,6 miliony až do doby před 29 tisíci lety na území Eurasie. Elasmotherium se mezi nosorožce skutečně řadí a stejně jako s těmi dnešními i o něm platilo, že nebylo moudré jej dráždit. Vlastně tomu moudru dává úplně nový rozměr. Dnešní největší nosorožec, nosorožec tuponosý, má na délku až 4 metry, v kohoutku měří asi 1,8 metrů a vážit může 2 až 3 tuny. Roh může být až metrový. Je to druhý největší suchozemský savec. Podle zvyklostí doby ledové byl však i tento pravěký nosorožec výrazně větší než jeho dnešní protějšek. Větší ze dvou druhů, E. caucasicum, měřilo na délku až 5 metru, v kohoutku něco mezi 2 a 3 metry a vážit mohlo 3,5 až 4,5 tuny. Jeho impozantní keratinový roh mohl u tohoto zvířete dosáhnout délky téměř dvou metrů a dokonce i jeho menší verze, E. chaprovicum byla stále ještě mohutnější než nosorožec tuponosý. Obě zvířata byla dokonce srovnatelná s mamuty a kdo tomuto tanku doby ledové nešel z cesty, umřel. Odlišoval se také v nohách a Elasmotheriuman nich zřejmě mohlo při honbě za pastvinami urazit velké vzdálenosti. Ty byly o něco delší a zdá se, že vyvinuty pro cval, pohyboval se tedy podobně jako kůň. Jednorohý nosorožec se na první pohled odlišoval ještě tlustým kožichem po celém těle. Stejně jako ostatní nosorožcovití měl i nosorožec jednorohý velmi citlivý čich a sluch, ale byl krátkozraký. V roce 1808 jej popsal německý paleontolog, Johann Gotthelf Fischer von Waldheim. Toto zvíře se objevilo například v seriálu Prehistorický park.

 

Evoluce paleontologie 9.část: Paleontologické ráje (2/2)

11. července 2016 v 21:49 | Martinoraptor |  Projekty
Je mi líto, druhá část je trochu natěsno a kratší, ale musíte mě omluvit. Je léto a já mám spoustu jiné důležité práce (jako třeba válet se v posteli, plavat nebo si číst…) Bez dlouhých průtahů je tady druhá část paleontologických rájů. V minulé části jsem se zaměřil na světově proslulé lokality, tentokrát se podíváme na místa trochu bližší našim domovům.

Začneme pěkně v našem hlavním městě u známých Barrandovských skal. Kdo to neví, jedná se o národní přírodní památku a tedy i chráněné území na jihozápadním okraji Prahy na levém břehu Vltavy. Ačkoliv to podle fotografii vypadá jako moc pěkné místečko - osobní zkušenost nemám - za svou slávu a ochranu vděčí pávě dávným časům. Pomineme - li geologický profil z Devonu a Siluru, dokumentující vývoj pražské pánve za prvohor, bylo zde nalezeno několik desítek velmi zajímavých zkamenělin. Kdysi to tady bylo zalito mořským zálivem s hloubkou od několika metrů až po 200 metrů a je zde tedy k nalezení široké spektrum mořských živočichů jako ježovky, ramenonožci, trilobiti atd.
Přesuneme se teď z Prahy do Královéhradeckého kraje, do jistě okouzlujícího okresu Trutnov. Nedaleko města Červený Kostelec se nachází místo U Devítí Křížů. I přestože to zní spíš jako hospoda, jedna se o využívaný pískovcový důl. Významný pro paleontologii je tím, že se v něm nachází horniny z období svrchního Triasu a již v polovině 90 let 20. století zde byli přivoláni odborníci k ohromnému nálezu. První fosilní stopa dinosaura na území ČR. Původce těchto stop byl zřejmě nějaký rychlý, menší theropod podobný třeba rodu Coelophysis.
No a aby se neřeklo, že tenhle díl je čistě český, jako poslední lokalitu jsem tady uvedl Sandberg. Tato významná paleontologická lokalita se nachází na území městské části Devínska Nová Ves, Bratislava. Jak už název napovídá byla objevena při těžbě písku. V roce 1964 byla lokalita vyhlášena chráněným nalezištěm a časem byla ještě zvýšena její ochrana až na nejvyšší stupeňˇ, tady "pasování" na Národní přírodní rezervaci. Sandberg samotný je zajímavý už geologicky. Tvoří jej horninové zbytky třetihorního moře. Obsahují též vápence z Jury a Křídy. Celkem bylo v jeskyni nalezeno přes 300 druhů zkamenělin plžů, mlžů, houbovců, dírovek, ježovek. Dále četné zuby žraloků a kostnatých ryb, pozůstatky želv, obratel velryby, části těl opic, tuleňů, medvědů jeskynních, nosorožce srstnatého a ptáků.

Tahle část mi příjde slabší, ale zase bylo to děláno na rychlo...

Evoluce paleontologie 9.část: Paleontologické ráje (1/2)

10. července 2016 v 10:52 | Martinoraptor |  Projekty
Po velmi dlouhé době jsem se zase rozhodl napsat něco k tomuto projektu. V minulé části jsme se podívali na různé typy hornin a řekli si, ve kterých se nejpravděpodobněji nachází fosílie. Samotná hornina ještě nic neznamená a na světě existují místa, která mají na zkameněliny větší štěstí než jiná. No a od dob prvních nalezených dinosaurů vyplynula na světlo světa ověřená a důležitá naleziště pravěkých tvorů, malé paleontologické ráje a na ty se v dnešním díle podíváme.

Nejprve se přeneseme do Los Angeles v Kalifornii. Když se řekne L.A. většina lidí si zřejmě prvně vybaví nikdy neutichající centrum zábavy, do nebe sahající mrakodrapy, aleje s palmami a samozřejmě světoznámý Hollywood. Pro paleontology má však daleko větší význam Hancock park v Miracle Mile jehož součástí jsou takzvaná La Brea Tar Pits. Více než stovka asfaltových jezer je pozoruhodnost už sama o sobě, ale je to především ohromný zdroj fosílií z období Pleistocénu a byly tam nalezeny stovky, možná tisíce jedinců různých druhů zvířat jako mamuti, mastodonti, obrovští lenochodi, pravlci, krátkočelí medvědi a jaksi státní fosílie, Smilodoni. Byla tam též nalezena jedna lidská žena (tedy pravěká, ne jako, že jí někdo zavraždil, doufejme). Krom této velké rozmanitosti druhů je toto místo neobvyklé hlavně kvůli velké koncentraci predátorů. Těch je zde opravdu nebývalé množství, dokonce víc než býložravců. Asi nejpravděpodobnější teorie proč tomu tak je zní, že do asfaltu nejprve zapadl procházející mamut či jiná kořist a hnijící maso pak lákalo predátory z širokého okolí, kteří tak postupně sami našli smrt v černé lázni.

Přesuňme se teď dále na severovýchod, k souvrství Hell Creek (neboli v překladu "pekelný potok/říčka"). Jedná se o velmi intenzivně studované geologické souvrství pocházející z období nejsvrchnější křídy a zachycuje tak život v posledních několika milionech let druhohor a nejstaršího paleocénu. Lokalita je známá především jako naleziště nejznámějších druhů Triceratops, Edomntosaurus nebo několik zástupců rodu Tyrannosaurus. Jinak zde bylo nalezeno několik druhů ryb, obojživelníků, ptáků, ale především obrovské množství druhů dinosaurů. Mezi výše uvedenýma jsou to například , Dakotaraptor, Ornithomimus, Paronychodon, Torosaurus a mnoho dalších druhů.
Dnes poslední místo jsou takzvané Flaming Cliffs (neboli česky "Planoucí útesy"), popřípadě je známá ještě jako Bayanzag ("červené útesy"). Tato paleontologická lokalita z období svrchní Křídy (asi před 80 miliony lety) je známá nálezy dinosaurů a dalších živočichů z konce druhohor. Oblast se nachází kdesi v mongolské poušti Gobi. Ve 20. letech minulého století to bylo "působiště" paleontologa Roye Chapmana Andrewse, který je také pojmenoval. Název je odvozen zřejmě z toho, že večer jsou zde útesy zbarveny "planoucí" oranžovou barvou. Mezi nejvýznamnější nálezy na tomto místě patří především první nalezené dinosauří vejce. Známe druhy jsou samozřejmě Velociraptor, Oviraptor, Protoceratops, Therizinosaurus, Mononykus, Saurolophus, Tarbosaurus a ještě několik dalších druhů. Sběr zkamenělin bez patřičného povolení je zde nelegální.

Zítra bude druhá část této části :)
 


Pražská zoo přivítala pravěký druh zvířete

30. června 2016 v 10:42 | Martinoraptor |  Novinky a zajímavosti
Někdy během prázdnin mám konečně v plánu zajet si do legendární Pražské zoo. Tento mezinárodní skvost je znám svou vrcholnou péčí o zvířata a faktem, že úspěšně odchovávají i zvířata, kterým se v zajetí jinak moc nevede. O to víc mě tak potěšila zpráva, že má nového zajímavého obyvatele. Většina z nás zřejmě zná roztomilá zvířátka ze střední a Jižní Ameriky, pekari páskované. Tito asi 100 cm dlouzí a v kohoutku 50cm vysocí savci se trochu podobají prasátkům či divočákům a celkově i podobně žijí. Jak už jste jistě poznali, novým přírůstkem bude právě pekari. Nebude to však pekari páskovaný nýbrž Pekari Wagnerův jenž se od dříve jmenovaného poněkud liší. Je trochu větší a vypadá podstatně více jako divoké prase. Od ostatních druhů se liší i anatomickými znaky, především tím, že má na končetinách vyvinuté čtyři prsty (ostatní druhy jen tři). Co však zajímá milovníky pravěku je zřejmě to, že tento druh měl své příbuzné patřící do rodu Platygonus v Severní Americe už v Miocénu až do Pleistocénu. Někteří z nich pak zřejmě migrovali na jih. Ještě zajímavější však je, že ještě po většinu minulého století byl tento druh považován za vyhynulého, pravěkého tvora. Teprve v roce 1971 byla nalezená žijící populace na severu argentinské provincie Salta. Ačkoliv se jim na tom malém koutku Jižní Ameriky zatím daří přežívat - je sice veden jako obecně ohrožený, ale ve volné přírodě žije jen asi dva až tři tisíce jedinců - chov v zajetí se zatím příliš nedaří. Po celém světě je tento druh chován jen vzácně, jen asi 80 zvířat v 17 institucích. Pražská zoo se však nezalekla a nedávno poskytla domov hned čtyřem jedincům (dva samce a dvě samice) tohoto "pravěkého" druhu. Budeme doufat, že se zde v Česku nováčkům zalíbí a hned po Taiparku v Berlíně (odkud ostatně dorazili) bude Pražská zoo prvním místem v Evropě kde se tato zvířata rozmnožují.

Earth

18. června 2016 v 18:50 | Martinoraptor |  Dokumenty o světě přírody
Po době dlouhé jako příroda sama je zde další článek do této rubriky a tentokrát je tu pořádný biják. Právě jsem totiž shlédl německý dokument Earth z roku 2007 a okamžitě se musím s někým podělit o svůj názor. Tento 90 minutový skvost režírován Alastairem Fothergillema Markem Linfieldem je pravděpodobně jeden z nejlepších dokumentů jaký jsem kdy viděl. Hned od samého začátku na diváka vytáhnou dech beroucí záběry ekosystému naší planety od rozlehlých pouští, přes nádherné vodopády v deštných lesech, vycházející slunce a gigantická hejna ptáků nad horami i jezery a tento vysoký standard se drží po celou dobu trvání filmu. Celkově si dokument zvolil několik hlavních postav - a je jedno zda mláďata ledních medvědů, sloní stádo, velrybí matku nebo někoho jiného - a pak sleduje jejich osudy, příběhy (ať už šťastné nebo smutné) i okolí, čímž se samozřejmě dozvídáme spoustu věcí o zvířatech, ekosystémech a naší planetě jako celku. Skákání mezi záběry, postavami je tak skvěle načasované, že se prostě nemáte šanci nudit. Ve chvíli kdy si začínáte říkáte: "No dobře ta velryba je sice krásná, ale nic se tam neděje," nastává střih na nějakou divokou honičku doprovázenou obvykle dramatickou hudbou nebo naopak klidný a vtipným namlouvacím tancem. Celý dokument nakonec končí kde začal, jen o čtyři měsíce později. V roztávajícím domově dvou ledních medvědů, kteří jsou (alespoň prozatím) v pořádku a šťastní. Spolu se skvělým, poutavým komentářem jenž nás po celou dobu informuje co se děje, proč se tak děje a ještě stíhá připomínat strašlivý lidský vliv na tuto "Šťastnou planetu". Vše dohromady na mě působilo velmi silně a emocionálně. U napínavých scén jsem byl opravdu u vytržení - snad víc než u mnoha amerických filmů, u dlouhých krásných záběrů zase s pusou otevřenou dokořán a prakticky nonstop mi po zádech běhal mráz a v očích slzy (jestli to nebude tím, že do toho počítače koukám už skoro celý den, ehm asi ne). Pokud jste dokument ještě neviděli, okamžitě se na něj musíte podívat a pokud jsem vás nepřesvědčil já, tak 90% (což je asi páté nejlepší hodnocení jaké jsem kdy u filmu viděl - nejvíc je 95%), které mu dává CSFD, by snad mohlo. Pokud jste šikovní v hledání, je na internetu spousta stránek kde se dá film shlédnout či stáhnou buď s titulky nebo i dabingem. Popřípadě je k dostání v obchodech za nějkých těch 270Kč.




Tapejara

9. června 2016 v 21:32 | Martinoraptor |  Ptakoještěři - giganti oblohy
Velmi zajímavým a jaksi ikonickým ptakoještěrem je rod Tapejara (tedy vlastně něco jako "stará bytost"). Tento konkrétní rod se vyskytoval v Jižní Americe (především hlavně v Brazilii) ve spodní křídě, asi před 108 miliony lety. Okolo roku 1990 jej popsal jakýsi Kellner a dnes je stoprocentně platný jediný druh, Tapejara wellnhoferi. Kdysi byly známy ještě dva, ale po dalších studiich v roce 2007 byly přesunuty do nového rodu Tupandactylus. Jednalo se o středně velkého až většího pterosaura, s rozpětím křídel asi pěti metrů a délkou těla tak metr. Vyznačoval se především svým velkým charakteristickým hřebenem. Přes půl metru vysoká paráda vyrůstající ze zobáku a zadní část hlavy. Je téměř jisté, že sloužil především k vábení partnerky - stejně jako u dnešních ptáků a plazů vyhrával obvykle ten s největším a pravděpodobně nejbarevnějším hřebenem. Druhé možná vysvětlení je jakýsi druh kormidla, jenž dodával relativně velkému druhu obratnost. Jedna z teorií dokonce naznačuje, že Tapejara používal hřeben jako plachtu, snadno "plul" po moři a chytal ryby - osobně mi tahle teorie přijde trochu ztřeštěná, ale zcela vyloučit asi nejde. Co se týče jeho celkového životního stylu, názory jsou trochu rozdílné. Studie ukazují celkem jistě to, že se jednalo o živočicha s poněkud nejistým životním stylem, ve dne a v noci se probouzel a zase usínal v náhodných intervalech a bylo tedy možno spatřit jej vlastně v jakoukoliv dobu. Žili pravděpodobně ve velkých koloniích nebo alespoň hejnech a lovili zřejmě ryby, což mohlo být docela nebezpečné. Stejně jako ostatní pterosauři nakonec vyhynul. (Kdyby se však někomu tento závěr zdál příliš smutný, můžu napsat, že třeba ještě někde nějaký v zapadlých, člověku neznámých, koutech světa přežil spolu s Rákosníčkem a Vílou Amálkou, a pokud už neumřel , žije do dnes Mrkající).



Homotherium

19. května 2016 v 15:06 | Martinoraptor |  Život ve čtvrtohorách
Po době srovnatelné s tou jenž uplynula od vyhynutí dnešního zvířete je zde další článek - tentokrát popis rodu Homotherium (tedy něco jako "stejné zvíře"). Jedná se o dnes již vyhynulý rod šavlozubých kočkovitých šelem, kdysi žijících prakticky po celém světě (s výjimkou Austrálie a pólů) před 5 miliony lety do doby před 11 700 lety. V roce 1890 jej nalezl a popsal paleontolog Fabrini a dnes je známo patnáct druhů tohoto živočicha - další doklad jeho velkého rozšíření. Asi největším pohřebištěm tohoto tvora se staly Friesenhahnské jeskyně (Friesenhahn cave) kde bylo nalezeno naráz asi 30 zástupců tohoto živočicha, spolu s mnoha mamuty a pravlky. Z toho by se dalo usuzovat, že Homotherium bylo smečkové zvíře a svou kořist si možná tahalo do své jeskyně. Homotherium dosahoval (nebo dosahovalo, jak je libo) délky a výšky (v kohoutku) asi 1 metr a vážil kolem 190kg, to je tedy zhruba srovnatelné s dnešním lvem pustinným (lev je možná o něco málo delší, ovšem Homotherium bylo zřejmě trochu mohutnější). Na poměry ostatních zástupců skupiny Machairodontinae, šavlozubých koček, měl celkem krátké tesáky, ačkoliv stále ještě delší než u většiny kočkovitých šelem, snad jen kromě tygra. Byly navíc vroubkované a je tedy možné, že jich využíval spíše k řezání a krájení masa než bodání jako jeho příbuzní. Celková stavba těla trochu připomínala hyenu, ale lebka byla podstatně delší s velkými, až gepardími, nozdrami schopnými přijímat velké množství kyslíku. To samozřejmě pomáhalo k rychlejšímu běhu a chlazení mozku. Ten byl velký, složitý, s vyčnívající schopností vidět hlavně ve dne - ostatní kočky mají v noci lepší zrak. Oblast pánevní zase trochu připomínala medvěda. Kombinace toho všeho tvoří celkem zajímavého živočicha, který ovšem ke konci Pleistocénu vymřel.

Tajemství Gasosaura: 4.část

5. května 2016 v 20:37 | Martinoraptor |  Příběhy ze světa pravěku
Gas už ty neustálé výbuchy řevu a nově i celé otřesy země nemohl dál snášet, byl z nich nevyspalý a proto i dost nevrlý. Podrážděně vrčel i na svou novou kamarádku, která se k němu potom vždy odmítala přiblížit. Další nežádoucí efekt byl i ten, že býložravci hluk a zemětřesení snášeli snad ještě méně než samotný Gas. To se projevovalo hlavně tak, že byli velmi nervózní a podráždění a plašili se při každém malém otřesu nebo hlasitějším zvuku. K malým, rychlejším dinosaurům bylo prakticky nemožné se dostat a k velkým to nemělo moc smysl. Tentokrát si však Gas dělal naděje. Byl pár kilometrů od velké hory a už pěkně dlouho pozoroval mladého samce Xiaosaura jak se vrtá v kmeni starého stromu. Gas celkem chápal oč se Xiaosaurus snaží - jako hmyzožravec, chtěl vyšťárat nějakého brouka. Gasosaurus už mohl několikrát zaútočit, ale svým způsobem ho to bavilo. Xiaosaurus střídavě drápal packami v dutině, pak tam obvykle strčil čumák - chvíli hledal. Následně hlavu vytáhl, podrážděně vypísknul a začal opět drápat. Když opět zaryl čenich do dutiny, Gas vyrazil. Xiaosaurus byl jen o něco menší takže i když jej Gasosaurus chytil pod krkem, bránil se. S ostrými zuby v krku se to však dělá těžko, brzy padnul a Gas jej dorazil. Predátor si vydechnul, otevřel břicho a slastně se pustil do orgánů.

Sotva zhltnul nějaká játra když tu se z lesa vynořil jiný dinosaurus, opět Yangchuanosaurus. Výhružně se tyčil, svým obrovským tělem byl asi třikrát větší než Gas. Pro případ, že by si jej nevšiml zařval narušitel a vyrazil proti Gasosaurovi s cílem odehnat jej od mršiny. Gas byl však tvrdohlavý, hladový a odhodlaný zvítězit. Dlouho se dřel aby Xiaosaura ulovil a nehodlal si nechat zkazit lov tímhle nezvaným hostem. Tento Yangchuanosaurus si tady bral vždy co chtěl, ale tentokrát ne!!! Gas zařval v odpověď. Yangchuanosaurus na nic nečekal a vyrazil proti Gasovi. Ten hbitě uskočil před ránou a Yangchuanosaurus jej znovu zkusil odehnat. Gas se však jen vzdálil na čtyři metry od útočníka - dost na to aby mohl reagovat. Pomalu jej obcházel a snažil se najít slepý bod. Yangchuanosaurus - očividně překvapen, že ten malý dravec neutekl - se natočil Gasovi čelem a pozoroval jej inteligentníma ptačíma očima. Udělali kolem sebe kolečko. Gas náhle prudce zrychlil a zkusil přiskočit k Yangchuanosaurovi k pravé noze, ten se bránil. Gas těsně změnil směr a opět se stáhnul. Vlastně ani nepočítal, že by to vyšlo - chtěl protivníka vylákat. Rozhodl se vsadit na rychlost, se svými čtyřmi metry délky byl proti dvanácti metrovému Yangchuanosaurovi obratnější a se svou ani půldruhého metru vysokým tělem zase ne tak snadný cíl. Opět se obcházeli, Gas podvědomě zaregistroval jak se kolem prohnal stín a přistál na nedaleké větvi, jeho společnice dorazila a sledovala napínavý zápas. Největší problém byl asi v tom, že Gas sám si nebyl jistý čeho tím chce vlastně dosáhnout - byl sice menší a rychlejší, ale zároveň i podstatně slabší. Nepříteli by stačila jedná, možná dvě správné rány a bylo by po boji. Gasovi se nikdy nepodaří jej zabít. Možná doufal, že když způsobí dostatečná zranění usoudí Yangchuanosaurus, že mu to za to nestojí a odtáhne pryč. Yangchuanosaurus rychle vyrazil, a zkusil Gase chňapnout do čelistí. Neúspěšně, Gas rychle přešel do běhu a dostal se za Yangchuanosaura, který nedokázal tak rychle zabrzdit. Gas vyrazil a zaútočil nepříteli na nohy, zásah se mu povedl a Yangchuanosaurus zařval bolestí, jak mu rudá krev vytékala z paty, prudce se otočil a zasáhl Gase ocasem. Síla úderu jím mrštila několik metrů zpátky kde padl k nohám své oběti. Bolel ho bok, před očima měl mžitky. Dezorientovaný a zmatený se snažil zvednout. Nejasně vnímal jak se rozzuřený dinosaurus blíží a chystá se do něj zabořit zuby. Konečně se mu povedlo postavit se, ale už bylo pozdě - Yungchuanosaurus byl příliš blízko.
Byl by Gase jistě dostal, kdyby mu nepomohl sám vesmír - nebo spíš jeho kamarádka. Ta se v tu chvíli zřejmě rozhodla, že nemá dostatečně dobrý výhled (protože nic jiného to přece být nemohlo, že…), roztáhla křídla a přeletěla v těsné blízkosti Yungchuanosaurovy hlavy. Instinkty predátora zafungovaly a ostré zuby cvakly místo po Gasovi po Darwinopterce, naprázdno. Gas však získal čas, rychle proběhl pod břichem svého soka a dostal se zase z dosahu než vůbec stihl Yungchuanosaurus zareagovat. Gas ještě jednou potřepal hlavou aby se zbavil posledních tančících hvězdiček a rychle zvažoval situaci. Nejlákavěji vypadal útěk, po té poslední ráně se mu do dalších bitev nechtělo. Stejně tak už, ale nechtěl ztratit další kořist. Krom toho Yungchuanosaurus, jehož rána byla asi bolestivější než to vypadalo lehce kulhal a navíc si asi nebyl jistý zda má jít po Gasosaurovi nebo zkusit vyvrátit strom s Darwinopterkou. Gas se rozhodl to naposledy zkusit, kdyby se mu třeba naposledy povedlo zasáhnout zraněnou nohu, možná by si to nepřítel rozmyslel. Pořádně se nadechl a zplna hrdla zařval. Yungchuanosaurus stejně mocně odpověděl a vyrazil proti Gasovi. Náhle se krajinou rozlehla obrovská rána, zem se roztřásla a obě zápasící zvířata se podívala za zdrojem zvuku, vršek
blízké hory byl zahalen obrovským oblakem temného dýmu v němž se ďábelsky zjevovaly vysoko šlehající plameny a zatímco z okraje hory se začaly valit obrovské vlny prachu, popela a suti, rozžhavené horniny majestátně vyletěly vysoko na potemnělou oblohu, chvíli se, jako třpytivé hvězdy, vznášely ve vzduchu a pak prudce začaly dopadat na zem. Gas byl zcela ohromený tou podívanou, hned po tom výbuchu jakoby někdo ztlumil zvuk a on pořádně nevnímal okolní dění, jen fascinovaně zíral na blížící se smrt. Když mezi něj a Yangchuanosaura dopadl první rozžhavený kámen, uvědomili si oba v jakém jsou nebezpečí. Jako jeden se otočili a rozběhli pryč.

Běželi bok po boku aniž si to pořádně uvědomovali, Gas podvědomě pátral po kamarádce, ale v totálním chaosu, který nastal mohla být úplně kdekoliv. Žhavý déšť zapálil okolní lesy a zvířata prchala na jednu stranu před ohněm, hned zase na druhou před padajícími stromy a další zase jinam před většími zvířaty. Pterosauři, kteří se v zoufalé naději uchýlili k obloze padali dolů a drobní savci zalézali do svých nor a odevšad se ozýval strašlivý kravál jenž přehlušil vše. Gas koutkem oka něco zahlédl a uskočil stranou….pozdě. Ucítil ránu do boku a bolestně zavyl, obrovský doutnající strom jej bokem trefil a srazil k zemi. Gas ucítil, jak jej opouštějí síly, uviděl před očima mžitky a pak už jen zavřel oči…

Tak, po dlouhé době je tu konečně další pokračování příběhu - doufám, že jste se bavili. Pokud se bojíte, tak tohle ještě zdaleka není konec, mám velké plány a nedovolím nikomu z mých hlavních hrdinů aby zemřel tak brzy, na to bude čas později :)

Den Země

22. dubna 2016 v 19:58 | Martinoraptor |  Novinky a zajímavosti
Země, třetí planeta Sluneční soustavy, největší terestrická planeta v soustavě. Vznikla asi před 4,6 miliardami lety, má jednu přirozenou družici (Měsíc). Na první pohled není nějak výjimečná, další planeta mezi miliony, možná miliardami dalších. Země má však zvláštnost. Když vznikla, bylo to místo srovnatelné s biblickým peklem. Teploty dosahovaly stovek stupňů, doslova nebylo kam šlápnout. Povrch byl bombardován meteority a prvotní atmosféra by cokoliv spolehlivě zahubila. Pak se něco změnilo.
Nikdo neví jistě jak a proč, ale povrch planety se ochlazoval, vznikaly horniny, hory a hlavně se objevila voda. Trvalo to miliardy let, ale voda vytvořila podmínky vhodné k životu. Nejprve, působením intenzivního UV záření a elektrických výbojů blesků vznikly složité organické sloučeniny. Potom předchůdce buněk, koacerváty (ohraničené útvaru do nichž se hromadily organické sloučeniny). Z těch vznikly první nedokonalé buňky a první život se objevil v podobě bakterii a později i sínic, před 3 miliardami let. Prvotní život se přizpůsoboval, měnil a utvářel a začátkem prvohor už tady byly skutečně zajímavé a relativně složité organismy. Během následujících 550 milionů let se Země i život měnily. Postihly je katastrofy v podobě meteoritů, gama záření či sopečné aktivity. Na pozadí nikdy neustávajících geologických a klimatických změn, jako růst a zánik pohoří, pohyb kontinentů čí extrémních výkyvů teplot, se objevilo a vymizelo dechberoucí množství živočichů od trilobitů, přes obří hmyz a dinosaury až k obřím savcům. Před několika miliony lety, v porovnání s životem planety jen mrknutí, se objevili první hominidé. Ti se rychle vyvíjeli a během pěti milionů let vznikl člověk. První druh, který výrazně zasáhl do okolí kolem sebe. První druh jenž si uvědomil, že je snadnější chovat než lovit, pěstovat než sbírat. Začal stavět, vytvářet a měnit. Bohužel však, ruku v ruce s tím i ničit, masově zabíjet a plenit. Jediný druh napáchal škody srovnatelné s velkými vymíráními v historii. My, to my vypouštíme do atmosféry jedovaté plyny, ničíme vrstvy jenž nás po miliony let chránily. Prakticky bez jakékoliv úcty k přírodě měníme a bereme si co není naše a co nechceme, z toho uděláme skládku. Zníto možná trochu smutně a je pokrytecké někoho obviňovat - píši tento článek na počítači, který se přede mnou jen tak sám neobjevil. Naštěstí existuje alespoň jeden den kdy se všichni lidé spojí a udělají něco pro naši matku, planetu, Zemi. Na Den Země, 22. dubna čistíme alespoň své okolí a každý člověk může trochu pomoci. Já zítra (dnes už to nestihnu) taky vyrazím do terénu s rukavicemi a pytlem, mám tady kousek od domu pěkný kopec a nesnáším když tu kamenitou cestu lemuje doslova koberec papírků, plechovek a cigaret, bohužel je tam vždy - nikdo se neobtěžuje kruci fix odnést si ten pitomý nedopalek domů a vyhodit ho, raději hodit jej do trávy. Místo toho se všichni spíš starají aby někde náhodou nezůstalo psí *****, mám novinku: ten exkrement (nemluvím vždy jako kněz, to jen kvůli blogu) tam zůstane podstatně kratší dobu a je zemině podstatně užitečnější než kus nějakého plastu. Nemyslíme na to, že krom nás tady žijí i jiné organismy a musí snášet co my z*******!!! Zakončil bych tenhle článek tím, že hlavně musíme doufat, že z té planety, klenotu vesmíru, neuděláme stejné peklo jakým bylo v době svého vzniku a pomoci tomu.

Opabinia

10. dubna 2016 v 14:15 | Martinoraptor |  Mořská monstra
Trochu to trvalo, ale konečně je tady další článek. Teď nemám moc čas, ale koncem dubna by se to snad mělo konečně zlepšit, zatím si užíjte popis tohoto zajímavého zvířete.
Dnes se zase po delší době vydáme do dob kambrických za velmi zajímavým, tehdejším tvorem rodu Opabinia z doby asi před 509 - 497 miliony lety. Nelze jej vlastně ani popsat jinak než jako bizarní a kuriózní. O tom jak moc atypický, všemu co známe je, vypovídá už to, že když jej v roce 1912 poprvé nalezl a na první veřejné prezentaci se pokusil popsat Charles Doolitle Walcott (americký paleontolog, ne ten zvěrolékař Usmívající se) publikum, včetně jeho kolegů, se mu nejprve smálo, domnívajíc, že se snad jedná o vtip. Jakožto jeden z prvních složitých živočichů se sice vyznačuje velikosti od hlavy k ocasu pouze 4 - 7cm (ačkoliv některé jiné odhady mluví o velikosti až desetinásobně větší), ale hlavně velmi neobvyklou stavbou těla. Samotný "trup" byl složený z 16 článků, z nichž každý nesl několik laloků s žábrami. Na ocase měl pak 6 dalších laloků odlišné velikosti. Opět byla nejnápadnější z celého těla hlava. Krom pěti výrazných očí ,umístěných na jakýchsi stopkách, disponovala dlouhým chobotem či ramenem - odborně nazývaným proboscis - zakončeným jakýmsi orgánem ve tvaru klepeta či druhé tlamy. Vypadalo to trochu jako nějaká pravěká obdoba vysavače, chobot byl i podobně jako hadice vysavače článkovitý a zřejmě i ohebný. Vzhledem ke způsobu fosilizace všech tří vzorků, které jsou známy se paleontologové domnívají, že se nejspíš zdržoval hlavně u mořské ho dna, v písku hledal chobotem kořist, chytal jí, pravděpodobně zabíjel a následně si je vsunoval do úst. Jelikož odborníci nenašli nic co by mohlo fungovat jako čelisti, jednalo se zřejmě o velmi malé tvorečky s měkkými těly jako vědecky nezařaditelná Amwiskia. Ač byla Opabinia velmi zajímavým tvorem (osobně patří mezi mé oblíbené kambrické tvory) vyhynula stejně jako mnoho dalších druhů živočichu. Příroda se tehdy zřejmě rozhodla - takhle tedy ne.

Kam dál