Vliv pravěku na svět: část 4: Středověká víra

17. září 2017 v 9:28 | Martinoraptor |  Projekty
Dnešní díl projektu nás zavede do temného období Evropy. Většina moderních lidí by si zřejmě dinosaury s obdobím středověku nespojila. Ironii je, že celý středověk se z velké části zakládá na víře, legendách a bájích. Mnoho pohádek má rovněž původ v nalezených kostech. Během epizody v prehistorické Číně a východní Asii, jsem zmiňoval draky. Těžko říct, která z těchto dvou kultur má v sobě těchto ohromných stvoření víc. Většina legend o evropských dracích a bazilišcích má pravděpodobně původ v nálezech mrtvých ptakoještěrů, či dokonce přímo dinosaurů. Ironicky, kronikáře a písmáky, zřejmě k psaní podnítily spíše hojné nálezy tvorů, trochu jiného kalibru.
Středověcí lidé se vždy báli jeskyní (ha - nenápadný oslí můstek J ). Věřili, že jsou to temná a ďábelská místa prolezlá zlými kouzly. K tomu je zřejmě vedly časté nálezy lebek a kostí různých pravěkých savců - převážně jeskynních medvědů nebo hyen. V době kdy na tom nebyli se znalostí anatomie moc dobře, často zaměňovali či kombinovali kosti různých tvorů a někdy tak vytvořili tvora zcela nového. Takže ano, až budete příště sledovat Hru o trůny nebo si číst o…Bajajovi (třeba), budete vědět, že zlý drak je ve skutečnosti "jen" přerostlý medvěd, křídlo pterosaura a chyba několika středověkých učenců.

Krom bestiálních draků, jsou skutečně ikonickými tvory bájní jednorožci. První zmínky o jednorožcích vlastně pocházejí už ze starověku. Řečtí a římští učenci ale vesměs věřili, že nalézané rohy patří již nežijícím nosorožcům či narvalům. To až se středověkem a náboženským "fanatizováním" se začalo na jednorožce pohlížet jako na biblický symbol síly. Popravdě, to však zřejmě byla ještě ta správnější představa. Ve středověkých bestiářích lze totiž nalézt tři druhy jednorožců. Jeden klasicky (kůň s rohem), jenž se stal symbolem síly, ale i něhy a
panenství. Druzí dva jsou pak míšeninou naprosto nesouvisejících tvorů, takže vypadají spíš jako chiméra. Všem vám asi došlo, že starověká představa byla samozřejmě správnější. Vzhledem k velkému počtu možností, si nejsem jistý, který druh inspiroval zrod tohoto tvora. Jelikož je však jednorožec relativně známý po celém světě, stejně pochybuji, že se jednalo jen o jeden druh nebo dokonce rod.

Pro jednu s nezajímavějších a asi i nejzábavnějších setkání středověkých obvatel s fosíliemi se musíme podívat i na biblickou stránku věci, do Portugalska. U mysu Cabo Espichel tam totiž byly kdysi nalezeny skutečné zkamenělé stopy "oslíka Panny Marie". Podle legendy zde osel vystupoval z moře a nesl na svých zádech právě Pannu Marii i s malým Ježíškem. Ve středověku to bylo oblíbené "turistické centrum", kam se sjížděli chudí z okolí i bohatí z daleka, aby spatřili pozůstatky tohoto dramatu. Ach jo. Já sice uznávám, že ten sauropod, kterému stopy ve skutečnosti patřily, nebyl nějak zvlášť velký, ale…toho osla bych chtěl přesto vidět. Taky by mě zajímalo zda ty stopy dvou menších, pravděpodobně theropodů, byly podle nich důkazem právě Panny Marie a Ježíška nebo jen boží doprovod.
 

Sharovipteryx

10. září 2017 v 17:50 | Martinoraptor |  Druhohorní tvorové
Rozhodně jedním z nejpodivnějších létajících plazů byl Sharovipteryx, neboli "Sharovovo křídlo", z období před 225 miliony lety (Trias). V roce 1971 jej poprvé popsal paleontolog Aleksandr Grigorevich Sharov, původně pod jménem Podopteryx, volně přeloženo "nožní křídlo" nebo "křídlo na noze". Toto jméno mělo své opodstatnění. Tento drobný plaz z vizáží a zhruba velikostí dnešní ještěrky, měl v porovnání s předními, neuvěřitelně dlouhé zadní nohy. Důvodem je kožnatá blána, napnutá mezi zadníma nohama (eh, to zase budou komentáře) a ocasem, jenž tvořil provizorní křídla. Ta sice zřejmě nebyla uzpůsobená k aktivnímu letu, ale Sharovipteryx tak mohl, alespoň plachtit ze stromu na strom. Takhle vyvinuté zadní končetiny jsou unikátní. Netopýři, pterosauři i ptáci létají pomocí končetin předních, zatímco zadní zakrněly a slouží (či sloužily) jen k omezenému pohybu na zemi, či zavěšení se. Některým dinosaurům zase narostlo peří a v křídla se jim proměnily všechny čtyři končetiny. Sharovireptyx svými předními končetinami pouze korigoval směr klouzání a zřejmě si také pomáhal při šplhání. Vědci rovněž věří, že při správném používání ocasu i všech končetin, dokázal Sharovireptyx velice dobře ovládat rychlost i úhel svého letu. Těžko říct, jak obratný byl na zemi, ale předpokládám, že v korunách stromů byl určitě spokojenější. Nenašel jsem žádné podrobnosti o jeho stravě ani zubech, ale předpokládám, že se živil především drobným hmyzem. Neslyšel jsem o žádné knize nebo seriálu, kde by se přímo objevil, ale při hledání obrázku jsem narazil na zajímavý fanart. Sharovipteryx tam je zobrazen jako dva pokémoni Latios a Latias a je možné, že se snad tvůrci inspirovali (ačkoliv asi ne).


Vliv pravěku na svět: část 3 - Antická moudrost

21. srpna 2017 v 10:26 | Martinoraptor |  Projekty
V dnešní části tohoto projektu se podíváme do období antiky a zjistíme, jak se staří Řekové a Římané vypořádávali s nálezy podivných kostí tvorů jenž neznali, ryb uprostřed suché země a obrovských neidentifikovatelných stop. Například, už takový bájný Odysseus. Všichni jistě známe pověst o tom, jak se hrdina trojských válek vracel domů na rodnou Ithaku a na cestě se musel potýkat s mnoha nástrahami zlomyslných bohů. Už na prvním ostrově, na kterém zakotvil, narazil na odporného netvora. Byl to děsivý lidožravý obr s pouhým jedním velkým okem přímo uprostřed čela - kyklop Polyfémos. On i jeho bratři žili spolu na ostrově v hojném počtu. Z toho co víme, je nyní téměř jisté, že kdyby si Odysseus trochu pospíšil (a neměl smůlu, že Odysseu napsal Homér) byl by se spíš - li než s kyklopy, potýkal s mamuty. Lebka na obrázku totiž patří Elephas mnaidriensis, trpasličímu mamutovi ze Sicílie, jehož kosti zde byly pravidelně objevovány. Velký otvor uprostřed hlavy, snadno zaměnitelný s očnicí, je ve skutečnosti jen dýchací otvor a označuje místo kde se napojoval chobot - toliko k bájným Kyklopům. Řecko a Řím však byly krom velkých spisovatelů plné i velkých učenců, vojevůdců i císařů, mezi nimiž by se těžko hledali tací, kteří by nebyli fanoušky "paleontologie". Mezi opravdové sběratelé kostí patřili ve starém Římě císaři, příkladem je takový Augustus. Ačkoliv si zřejmě sám neuvědomoval, komu vlastně ohromné kosti patří, ve své ohromné vile si vytvořil soukromé muzeum. Mnohé z nálezů patřily pravěkým tvorům - převážně savcům. Na počátku své vlády dokonce nechal vyplenit Athénin chrám a odnést odtamtud kly legendárního kaledonského kance (obrovského divočáka, jenž byl podle pověsti trest jedné z bohyň). Ukořistěné kly samozřejmě nepatřily kanci, nýbrž jednomu z pravěkých chobotnatců. I přesto, porovnáme - li učence antiky se středověkem, je úžasné kolik lidí se zkoumáním fosílií dobralo k pravdě podobnému názoru.
Xenofanes z Kolofonu (570 - 480 př.n.l.) totiž jako první odvodil z pozorování zkamenělých mušlí a ryb, že na souši kdysi bylo moře. Díky svým pečlivým pozorováním a závěrům bývá Xenofanes občas označován za průkopníka, ne - li zakladatele geologických věd. Anaximandros z Milétu zašel dokonce ještě dál. Jako první si zahrával s myšlenkou evoluce. Věřil, že kdysi žily v oceánech obrovské ryby, které pak vylezly na souš, ztratily šupiny a časem se přeměnily v obrovské živočichy. Možná dokonce v člověka. Empedokles z Akragantu došel k závěru, že zkameněliny jsou pozůstatky živočichů, kteří dnes už na světě nežijí - ačkoliv příliš přesnou představu o nich ještě neměl.
 


Inkayacu

10. srpna 2017 v 18:05 | Martinoraptor |  Mořští tvorové
Kdo by nemiloval tučňáky. Obecně roztomilí nelétaví ptáci různých druhů, plavající klidně v jižních mořích, lovící ryby a kolébající se v ohromných koloniích. Nevím, zda vás to někdy napadlo, ale jeden takový druh se na území dnešního Peru kolébal již před 36 miliony lety, tedy v pozdním Eocénu. Inkayacu paracasensis (což je v dnešní době jediný známy druh) byl nalezen v roce 2008 paleontoložkou a geoložkou, Julii Clarkovou. Téměř kompletní kostra byla ve velmi dobrém stavu a vědci tak měli skvělou možnost prozkoumat, zřejmě jednoho z prvních tučňáků. I když se jednalo o dost primitivního zástupce této skupiny, byl už tehdy velice podobný svým moderním příbuzným. Měl ploutvovitá křídla, která jistě nepoužíval k letu, ale skvěle se s nimi dalo plavat. Možná až nadměrně dlouhý zobák zase ukazuje na skvělého lovce ryb a relativně krátké nohy dávají jasně vědět, že na souši mu to moc neběhalo. Na rozdíl od dnešních tučňáků byl však Inkayacu podstatně větší. Na délku (nebo výšku - jak chcete) měřil zhruba 1,5 metru čímž přinejmenším o 30cm předstihuje největšího dnešního tučňáka, čili tučňáka císařského. Takovéto velikosti si zřejmě mohl dovolit dorůst, jelikož se většina jejich přirozených nepřátel (velryby a ploutvonožci) zatím jen formovala. Velmi zajímavé je u tohoto tvora i peří. To se na první pohled nemusí jevit jak nějak vzrušující studie, uvážíme - li všechny možnosti. Nalezená fosílie ovšem byla v tak dobrém stavu, že šlo dobře prozkoumat i jeho pigment. Dalo by se říci, že Inkayacu připomínal nějakého šílence z 60. let. Pohrdal totiž tradičním černobílým frakem tučňáků - obyčejně černá záda měl šedivá a bílé břicho bylo zase z většiny rezavé. Stejně jako "Květinová vlna" však postupem času i tito pestrobarevní tučňáci ustoupili a vymizeli, zatímco jejich potomci se zmenšili a přizpůsobili.


Černobyl: Jaderné peklo nebo ztracený svět?

26. července 2017 v 14:52 | Martinoraptor |  Novinky a zajímavosti
Pod pojmem Černobyl si většina lidí, jako první, vybaví tu nešťastnou událost roku 1986, kdy jeden z reaktorů v atomové elektrárně nevydržel a vybuchl. Neviditelný oblak radiace se pak do deseti dnů rozšířil napříč světem. Bleskově bylo rozhodnuto o vybudování obřího betonového sarkofágu, který měl odříznout elektrárnu od světa. Zamořená oblast na hranicích Ukrajiny a Běloruska však přesto činí více než šest tisíc km čtverečních. "Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí," řekl tehdejší vůdce sovětů Michail Gorbačov. Z této oblasti bylo evakuováno veškeré obyvatelstvo a dle odborníků nebude vůbec obyvatelná, přinejmenším ještě 100 let. Zprávy a
depresivní fotografie z elektrárny a přilehlých měst stále dráždí lidskou mysl i klid. Většina věří, že je to nebezpečná zóna smrti. Dle zpráv z posledních několika let, je však zřejmě pravdou opak. Když všichni lidé odešli, daří se divokým zvířatům uvnitř jako nikdy předtím. Biologové, kteří oblast studovali, nezjistili, že by se zvířata některým oblastem vyhýbala nebo, že by nějak rapidně klesal jejich počet. Populace lišek, losů, prasat, rysů, zubrů, orlů nebo jelenů je ve skutečnosti srovnatelná s přírodními parky v přilehlých oblastech. Černobylskou oblast si však skutečně podrobili vlci, kterých se tam prohání téměř sedmkrát více, než ve dříve zmíněných rezervacích. Ti zde byli kdysi krutě loveni a mimo zónu, se tak děje stále. Není tedy divu, že se jim zde dobře daří. Důležitým faktorem dnešního vzhledu třicetikilometrové zóny jsou i bobři. Ti byli v Bělorusku vždy jako doma a bez člověka, se zase vrátili. Pečlivě pracovali, přehradili všechny vodní kanály vytvořené člověkem a obnovili původní bažiny. V tak vlhké oblasti zničená flóra zase rychle narostla, zabitá zvířata se narodila a příroda jako celek, se vrátila se do své drsné, leč přirozené rovnováhy. Jelikož počet zvířat nějak výrazně neklesá, nepotvrdilo se ani, že by je radiace zabíjela se zpožděním. Černobyl, jedno z mála míst kde se v nejbližší době rozhodně žádné velké podniky ani města zakládat nebudou, tedy ironicky zůstává jedinou 100% chráněnou rezervací, kam se žádný pytlák určitě nevydá. V této souvislosti si neodpustím ještě jednu citaci: "Ta zvířata potřebují ke svému přežití, pouze naši nepřítomnost, a když trochu poodstoupíme stranou a uvěříme přírodě, život si už najde cestu" - závěrečný proslov Johna Hammonda z filmu Jurský park: Ztracený svět. Pro podrobnější informace doporučuji dokument "Vlci v Černobylu".


Nyctosaurus

18. července 2017 v 12:42 | Martinoraptor |  Ptakoještěři
Rád bych se omluvil za tu dlouhou odmlku, jak ve vydávání článků, tak v komentování cizích. Byl jsem nějakou dobu mimo ČR s mizerným internetem a samozřejmě bez přístupu k rozdělaným článkům. Původně jsem chtěl tohle vydat ještě před odjezdem a vy byste si ani nevšimli, že jsem pryč, ale jak na potvoru selhal internet i tady, takže...smůla.

Dalším, poměrně bizarním druhem pterosaura je jistě Nyctosaurus (neboli "noční ještěr"). Jednalo se převážně o severoamerický rod z období před 85 - 84 miliony lety (svrchní Křída), jenž, někde okolo roku 1876 poprvé nalezl a popsal paleontolog Marsh - původně pod jménem Nyctodactylus. Dnes jsou s určitostí známy tři druhy: (N.gracilis, N. nanus, N. lamegoi.) Anatomicky dost připomínal malého Pteranodona. Celková délka jeho těla činila jen 37 cm a váha maximálně 2kg. Tělo tedy bylo malé a křehké, dost možná i mírně opeřené. Podobně jako Pteranodon měl dlouhý, špičatý a bezzubý zobák, kterým pravděpodobně čeřil vodní hladinu a lovil ryby pod ní. Naproti tomu, křídla byla v poměru k tělu obrovská, celkové rozpětí tvořilo až dva metry. Jako jediný známý pterosaurus ztratil všechny ostatní prsty, krom jediného. Jako u ostatních pterosaurů se jednalo o prodloužený prst, od kterého byla natažena kožená blána, až k zadní noze a tvořila tak křídlo. Opravdu zajímavý je ovšem svým neobvyklým hřebenem, o délce víc jak půl metru - téměř třikrát tak dlouhý jako celé tělo. Celý hřeben se skládal ze dvou drážkovaných částí, jakýchsi "trámů", takže ve výsledku trochu připomínal třetí křídlo. Přímo z hlavy vyrůstala delší z kostí a z té pak zezadu vyrůstala kratší, asi 30cm dlouhá. Ačkoliv to není podloženo jakýmikoliv hmatatelnými důkazy, někteří vědci předpokládají, že mezi kostmi byla natažená kožnatá blána, stejně jako u křídla. Funkce tohoto hřebenu není známa. Mohlo se ovšem zřejmě jednat buď o kormidlo, nebo o nástroj k přilákání partnerky. V takovém případě by byl zřejmě, podobně jako u druhu Tapejara, výrazně zbarvený. Nyctosaurus je známý především svým výstupem v dokumentárním seriálu Prehistorický park v šesté a dokonce i první epizodě (ačkoliv tam už měl být téměř 20 milionů let po smrti).


Brygmophyseter

20. června 2017 v 19:47 | Martinoraptor |  Mořští tvorové
Ačkoliv jim po většinu třetihor kraloval Megalodon, nebyl ve světových mořích zdaleka jediným nebezpečným predátorem. Velkou konkurenci představovaly především různé druhy kytovců, mezi nimi například "ozubený/kousající vorvaň" - Brygmophyseter. Tato velryba žila, plavala a lovila zhruba na území dnešního Japonska, před 15 - 14 miliony lety (v období Miocénu). Se svými asi 8 metry délky, se jednalo o kytovce pouze střední velikosti. Tajemství jeho úspěchu však naštěstí v jeho velikosti netkvělo. Jak už napovídá samotný název, mnohem důležitější byla jako tlama. Spodní i horní čelist byla vyzbrojena celkem 48 velkými zuby (24 v každé čelisti), čímž se výrazně odlišuje od vorvaňů moderních, kteří mají zuby jen dole. Zuby samotné byly až 14cm dlouhé kolíky, v čelisti poskládány tak aby do sebe perfektně zapadly a schopny vydržet i velkou sílu, aniž by vypadly. Krom čelistí mohla jako zbraň sloužit i jeho velká hlava. Pokud Brygmophyseter do kořisti narazil ve větší rychlosti, rovnalo se to prakticky ráně beranidlem. On samotný byl poměrně v bezpečí, protože většinu horní části hlavy netvoří lebka, ale jen tuk. Pořádná rána by kořist mohla dočasně ochromit, popřípadě zcela omráčit. Velryba už by pak s následným zabitím neměla velké problémy. Vědci navíc předpokládají, že pro větší bezpečí a efektivitu v boji se Brygmophyseteři možná sdružovali do hejn, čítajících několik kusů. To by jim zajišťovalo ochranu i proti mnohem nebezpečnějším a větším predátorům, než byli oni sami. V podstatě by se dali přirovnat k typickému gangu, proplouvajícímu oceány, hledajíc co by sežrali. I k tomu byli zřejmě výjimečně dobře uzpůsobení. Vědci předpokládají, že stejně jako moderní vorvani, měl i Brygmophyseter jakýsi radar, kterým mohl najít kořist na kilometry daleko, dokonce i v úplné tmě (ačkoliv, jako savec dýchající vzduch, to tak daleko zřejmě došlo málokdy). S ohledem na to byli zřejmě velice citliví a možná tak mezi sebou mohli komunikovat na dálku. Kořist samotnou tvořily zřejmě ryby, hlavonožci a různí mořští savci. Bez ohledu nato jak dobří predátoři to byli, nakonec všichni zemřeli a jejich ostatky se usadily na dně oceánu, kde nerušeně odpočívaly, až do 20.století. Tento tvor se proslavil především svým výstupem v seriálu Jurrassic fight club, kde však byla jeho velikost a zřejmě i zbraně, poněkud zveličeny.



Zločin v jihlavské zoo

1. června 2017 v 13:18 | Martinoraptor |  Novinky a zajímavosti
Dneska mám odpornou zprávu z jihlavské zoo. Událost je již sice trochu starší, ale ke mně se donesla až dnes a já si opravdu nemohu pomoci, abych nevyjádřil svůj názor. Všichni mi jistě dáte zapravdu, že malé děti předškolního věku i prvních školních let (a někdy nejen ty) dělají blbosti. Není to nic divného a všichni jsme je dělali, popřípadě děláme. Pokud však rodiče především v tomto období dítě nezkrotí, neučí jistým morálním zásadám a pravidlům a zkrátka jej dostatečně nevychovávají - dopadá to hodně špatně.
Dokonalým příkladem je odporný zločin, který se stal během první poloviny března v jihlavské zoo. Pro většinu návštěvníků i stálých obyvatel to byl zcela běžný den, když se tři malí kluci (5,6 a 8 ) rozhodli provětrat vzduch. Nejdříve přelezli plot přímo do výběhu plameňáků, popadli větve s kameny a začali je na tyto středně velké, leč poměrně mírumilovné, ptáky házet. Poté vběhli přímo k nim a začali do nich kopat a mlátit. Jelikož výběh plameňáků není z pochopitelných důvodů ten nejstřeženější, tři malí zločinci stihli jednoho z plameňáků pomalu ubít a druhého ošklivě zranit na dlouhé noze, než si vůbec někdo všimnul co se děje. Všichni tři by v řádění jistě pokračovali nebýt elektrikáře, který v sousedním výběhu prováděl nějaké opravy a přišel se na rozruch podívat. Všichni tři grázlové potom utekli, přičemž muži nezapomněli ukázat několik sprostých gest. Dva z nich policie rychle chytila, třetí se vypařil a hledat se bude zřejmě jen těžko. Kluci byli i po dopadení drzí, se strážníky se odmítali bavit a nebyla na nich znát ani sebemenší stopa lítosti. Každý normální člověk a především pak milovník zvířat by teď nejraději kluky vzal, narval jim hlavu do elektrického ohradníku a přerazil jim o palici pár větví. Bohužel, ono se není čemu divit. Posuďte reakci jednoho z otců, který si pro své dítě přišel na policejní stanici. "Jak mám vědět, jak se sakra jmenuje. Já mám šest dětí, kdo si to má pamatovat!" Ačkoliv se rodiče nakonec dohodli se zoo na mimo soudním vyrovnání (to by mohlo obnášet až částku 50 tisíc korun - což podle mě není dost), tento proslov mluví asi za vše a já se jen bojím, kdy v Jihlavě proběhne další vražda, tentokrát člověka. Co se týče samotných ptáků, zraněný jedinec, který na tom byl ze začátku hodně špatně, se své zranění
překonal a zřejmě bude v pořádku. Mnohem smutnější osud nicméně potkal druhého, mrtvého ptáka. Jeho smrt rozhodně nebyla rychlá a bezbolestná. O to smutnější to je, že se jednalo o starého (již šestnáctiletého) "hrdinu". Byl to totiž zachránce chovu plameňáků ze zaplavené pražské zoo v roce 2002. Pták totiž vyseděl potomky kubánských plameňáků, jejichž vajíčka sem z Prahy tehdy narychlo dovezli. Krom toho patřil do páru, který úspěšně odchoval již osm mláďat a jako dlouhověký tvor, čím starší byl, tím lepším rodičem se stával. Z celého incidentu je tedy jasné, že nejlepší rodič v celé této smutné a pobuřující věci zemřel, aby ti špatní mohli držkovat a pobírat podporu. Tuto zprávu, stejně jako politické skandály, si samozřejmě nenechala ujít ani zahraniční média v Británii, Německu, USA a zřejmě i jinde jsou všichni tří pachatelé známí jako odporní krutí příslušníci onoho skvělého, východního Česka. Mě osobně je z celého tohoto incidentu špatně a opravdu je mi hanba, že jsem ze stejné země jako tihle ti malí ******** a jejich ještě ********* rodiče. Ty dospělé zmetky by měli obrat o všechny ty jejich "dávky" a pohodit na ulici a děcka okamžitě zabavit, k sociálce a do děcáku. Pokud to tak totiž bude pokračovat, budou děti dál týrat zvířata a později i lidi a už teď je mi jasné, že skončí ve vězení, alespoň na doživotí. Je celkem ironické, že tento článek vydávám 1.června - tedy na Den dětí. Doufám tedy, že nikdo během oslav tohoto fajn svátku neudělá nějakou blbost, která bude večer ve zprávách.

Ornithomimus

20. května 2017 v 17:48 | Martinoraptor |  Druhohorní tvorové
Velice zajímavý theropodní dinosaurus, a vlastně celá jeho skupina Ornithomidae, je i rod Ornithomimus z doby před 76 - 66 miliony lety. Byl objeven už v roce 1890 paleontologem Marshem v Severní Americe a jeho samotné jméno znamená "napodobující ptáka". Patří totiž mezi dinosaury, kteří ptáky připomínají tolik, že je až s podivem, jak někteří vědci mohli věřit, že s nimi dinosauři nemají nic společného. Orhnithomimus totiž ze všeho nejvíc připomínal jakýsi přechodový článek mezi pštrosem a ještěrem. Jeho celková délka se odhaduje téměř na 4 metry (konkrétněji 3,8m), ovšem váha pouze na 170kg. Na velmi dlouhém krku mu seděla malá hlava s velkým bezzubým, ovšem drsným zobákem a očima po stranách. Přední končetiny byly dlouhé, tříprsté a zřejmě i opeřené. Sudovité, pravděpodobně rovněž opeřené, tělo nesly dvě silné, nicméně relativně hubené nohy a celé to vyvažoval dlouhý plazí ocas. Na rozdíl od ostatních theropodů, pštrosí dinosauři nebyli zcela jistě masožraví. Mnohem víc připomínali výše zmíněné pštrosy. Byli zřejmě převážně býložraví, přičemž si mohli jídelníček zpestřovat drobnými členovci, korýši, mlži a plazy či obojživelníky. Zadní nohy byly výjimečně silné a v případě nebezpečí dovolovaly dinosaurovi bleskový úprk, údajně rychlostí 85km/h, ačkoliv nikdo nemá představu, jak dlouho dokázal Ornithomimus svou maximálku udržet. V rychlém běhu se mu mohly opět hodit končetiny, které snad používal jako kormidla při zatáčení. Ke spatření predátora se skvěle hodily dobře vyvinuté oči, strategicky umístěné na dlouhém krku, které mohly dobře posloužit dokonce i v noci a někteří vědci, proto věří se jednalo o noční živočichy. V každém případě to však byla stádová zvířata žijící ve skupinách čítajících, až několik desítek kusů, soudě dle pštrosů, s přísnou hierarchií. Na býložravce měl i relativně velký mozek, a ačkoliv se přeci jen nedá srovnávat s raptory, zajišťoval lepší vnímání okolního světa. Ornithomimus se objevil například v Prehistorickém parku a jeho blízký příbuzný Gallimimus, pak zase v Jurském parku.

Spinosaurus

9. května 2017 v 21:46 | Martinoraptor |  Druhohorní tvorové
Tento článek je další, který jsem musel, vzhledem k novým informacím, trochu předělat. Snad budete spokojení.

Spinosaurus("trnitý ještěr") byl nalezen okolo roku 1915 Stromerem von Reichenbachem, profesionálním paleontologem a německým šlechticem. Když jej našel, bylo mu už tehdy jasné, že se nejedná o žádného obyčejného theropoda. Na území dnešní severní Afriky žil asi před 112 - 97 miliony lety, a ačkoliv nalezená kostra nebyla zdaleka kompletní, jasně ukázala, že nalezený tvor byl ohromný. Ten ukázal, že nalezený dravec je skutečnosti mnohem větší, než jakýkoliv do té doby známý dravý dinosaurus. Odhaduje se, že mohl dosahovat délky od 15 do 18 metrů (jen odhadovaná velikost) a váhy až 9 tun. Tyto kosti však byly bohužel zničeny během 2. světové války a dochovaly se jen záznamy o nich. Z toho co, měli k dispozici, nedokázali paleontologové
sestavit nic jiného, než prototyp masožravého dinosaura s několika zvláštnostmi jako třeba krokodýlí tlama nebo zvláštní plachta na hřbetě. Ta už na první pohled zaujme, ale ve skutečnosti to není žádný unikát. Napříč historií existuje spousta případů zádové plachty a její účel je vlastně nejasný. Mohla sloužit k termoregulaci, ale u dinosaura je pravděpodobnější spíš teorie lákání partnera nebo zastrašování protivníka. Právě v této podobě se v roce 2001 vryl do paměti veřejnosti jako hrůzu nahánějící predátor a zápasník, když během chvíle zametl s letadlem, Alanem Grantem i Tyranosaurem, přičemž tomu i většina vědců věřila. Díky novým v posledních letech byl však Spinosarus podroben bližšímu zkoumání a obrázek zvířete, který vznikl, se snad nemohl od filmového zpracování lišit víc. Lebka už na první pohled připomíná krokodýlí. V dlouhé tlamě se nacházelo mnoho kuželovitých zubů, které do sebe skvěle zapadaly, ale k drcení kostí nebo krájení masa se téměř vůbec nehodily. Na konci tlamy byly zřejmě i zvláštní smyslové buňky. Další zvláštností je pak poloha nozder. Ty nejsou na konci čelisti, jak je zvykem, ale až téměř u očí. Ve světle těchto důkazů se na něj vědci začali dívat spíše jako na medvěda. Velký a neohrozitelný se procházel pravěkým Egyptem, držel se poblíž vody a lovil obří ryby v řekách i na pobřeží. Poslední představa o tomto theropodovi je však ještě mnohem radikálnější. K jejímu se musíme podívat podrobněji na jeho končetiny. Ty přední byly vždy neobvykle dlouhé a dvě zadní, které měly původně Spinosaura držet, se však nyní naopak zdají příliš krátké, slabé a na těle příliš v zadu, nato aby tvora dlouhého jako on vůbec zvedly, natož aby se ještě nepřevážil dopředu. Navíc, všechny čtyři byly zespodu zcela ploché. Celkově se nám tedy rýsuje rybožravý theropod, který nechodil po dvou, ale přinejmenším po čtyřech placatých končetinách. Většina zastánců této teorie dokonce věří, že Spinosaurus byl skutečně prvním vodním dinosaurem. Mosasaurus nebo plesiosaurus jsou sice mořští plazi, ale do teď všichni měli za to, že dinosauři byli čistě suchozemští. Svým způsobem by to však dávalo smysl. Před miliony lety byla Afrika místem predátorů. Všichni lovili. Jenže co vlastně? Z té oblasti nejsou známí skoro žádní býložravci. Naproti tomu, poblíž Spinosaura byly vždy nalezeni nějaké drobné měkkýše členovce nebo dokonce ryby. Zuby měl uzpůsobené k chytání ryb a nozdry tak vysoko aby mohl ponořit tlamu, aniž by se začal topit. Tady by se hodily výše zmíněné smyslové buňky, které byly velice podobné krokodýlím. Ti je využívají k lovu a pohybu v kalných vodách. Ploché končetiny (s potencionálními blánami), se zase pravidelně objevují jak u krokodýlů, tak u ptáků žijících poblíž vody a pomáhají jim se brodit či dokonce přímo plavat. K tomuto účelu se mohl rovněž hodit dlouhý silný ocas. Tato nová teorie, dle očekávání, dost pobouřila jak laickou, tak paleontologickou veřejnost a rozdělila vědce na dva tábory. Ať už to však bylo jakkoliv, je celkem jisté, že navždy zůstane jedním z nejpodivnějších dinosaurů, kteří kdy žili.


Kam dál