Dronte mauricijský

25. prosince 2017 v 12:42 | Martinoraptor |  Čtvrtohorní tvorové
Mezi jedny z nejikoničtějších vyhynulých tvorů, patří bezpochyby Dronte mauricijský, známý taky jako Blboun nejapný nebo prostě "Dodo". Tento zástupce měkkozobých (stejný řád, kam patří holubi a hrdličky) žil ještě během 16. století na ostrově Mauricius. Dronte byl asi jeden metr veliký a okolo 23kg vážící pták, pokrytý šedomodrým peřím. Disponoval poměrně velikým černým zobákem s červenou tečkou, esovitě prohnutým krkem a silnýma žlutýma nohama. Křídla, na druhou stranu, byla titěrná a rýdovací pera (tvořící u ptáků ocas) ztratil úplně. Místo nich měl jen malý chomáč kadeřavých per. Často je zobrazován jako hodně tlustý, ale odborníci věří, že se jedná převážně o vykrmené kusy. Všichni jistě tušíte, že s tak "ubohou" výbavou nemohl dronte samozřejmě nikdy vzlétnout nebo šplhat, takže jen běhal i hnízdil na zemi. Blboun je už podle jména proslulý svou…natvrdlostí. Ve skutečnosti neměl dodo nějak výrazně menší nebo prokazatelně zaostalý mozek. Byl ovšem neuvěřitelně důvěřivý. Všeobecně se má za to, že se tak mohli vyvinout jen protože, neměli přirozeného nepřítele. Během období vlhka se pravděpodobně živili zralým ovocem a pořádně se vykrmovali na období sucha, kdy jej byl nedostatek. Některé zprávy však mluví dokonce o pojídání ryb. Dobové zprávy se však zmiňují o tom, že pomocí svého silného zobáku doslova "sežral na, co přišel", včetně kamení a železa (to však pravděpodobně jen pro lepší trávení). On sám prý moc poživatelný nebyl. Jeho maso bylo tuhé, moc dobře nechutnalo a dronte sám byl dost špinavý. Když tedy v roce 1505 dorazili námořníci a na důvěřivého, nelétavého holuba narazili - překvapivě jej zřejmě hned neodlovili. Dokonce projevili snahu je chovat pro jejich vejce. Právě dostatek potravy po celý rok mohl snadno vést ke zmíněnému překrmení. Nejdříve se tedy zdálo, že se dronte nebude mít špatně. Lide ovšem brzy začali na ostrov přivážet i jiná zvířata. Ta se po ostrově rozšířila a začala drontům konkurovat. Pro živočicha, který není schopen prakticky ničeho, je to hodně špatné. Lidé navíc začali ostrov obydlovat, což znamenalo udělat místo. Jak ničili dronteho přirozené prostředí, ptáku ubývalo a za necelé století, už nezbyl ani jeden.

 

Veselé Vánoce

24. prosince 2017 v 10:07 | Martinoraptor
Jak všichni víte, máme zde zase ten zvláštní čas, kdy ve vzduchu voní všechno možné od smažených ryb až po cukroví. Kdy se domy rozléhají koledy. Respektive by to tak asi mělo být. Mnohým lidem místo toho tečou nervy, křičí po sobě a snaží se na poslední chvíli nakoupit pytel dárků, protože předtím je to jaksi nenapadlo a protože mají pocit, že je to to jediné na čem už záleží. Upřímně vám tedy všem návštěvníkům přeji, abyste mezi takovouto skupinu lidí nepatřili. Přeji vám, abyste si sedli, vychutnali večeři a pak společně s rodinou zasedli k tradiční Popelce (nebo co se vlastně dneska vysílá), Samozřejmě vám i přeji, aby jste dostali všechno co jste si přáli, ale kdyby se všechno přece jen nesplnilo, nebuďte zklamaní a nenechte si dnešek ničím zkazit.
Spolu s tím, bych rád poděkoval za návštěvnost. I když jsem poslední dobou moc nepsal (dokonce jsem prošvihl i výročí blogu), stejně jste sem chodili. Zkusím to v následujícím volnu trochu odčinit.

Pratur

19. listopadu 2017 v 18:34 | Martinoraptor |  Čtvrtohorní tvorové
Dnešní článek bude pojednávat o majestátním sudokopytníkovi, Praturovi (Bos primigenius), přímém předkovi dnešního tura domácího. Nejstarší známé fosílie tohoto tvora pocházejí z období asi před 275 tisíci lety z území Německa. Fakticky byl však tento druh rozšířen po celé Evropě, napříč Asii a dokonce i v severní Africe. Bohužel, již od paleolitu byl, pro svou ideální velikost a využití ve velkém loven pravěkými lidmi. To by vlastně ještě nevadilo. Jak se však lidé rozrůstali, s lovem, ničením a samozřejmě domestikací nepolevovali - spíš naopak. V tu nejhorší možnou chvíli se navíc začalo měnit klima a mnohé z pastvin praturů zmizely. Přesto všechno, byl pratur dostatečně odolný, aby se stal součástí většiny našich dějin. Nakonec však podlehl a v roce 1627, v jedné polské rezervaci, uhynul i poslední pratur. V každém případě se však jednalo o vskutku ohromného přežvýkavce. Krávy pratura měly v kohoutku kolem 150cm a vážily asi 700kg. Býci byli s výškou 160 - 170cm a váhou až 1 tuny, ještě mnohem mohutnější. Charakteristická je pro tento druh mohutná, přední část těla, rovný hřbet a překvapivě dlouhé, štíhlé nohy. Srst byla většinou hladká a krátká, ale v zimě výrazně zhoustla a prodloužila se. Snadno jste díky ní taky rozeznali býka od krávy. Zatímco telata a krávy byly jednoduše zbarveny do června až rezava, býci byli černí, se žlutým nebo světlým pruhem podél páteře a bílým mulcem. Jednoznačné poznávací znamení jsou však praturovy rohy. Ty byly šedivé nebo slonovinově bílé s černou špicí. Vyrůstaly praturovi z boku hlavy a pak se několikrát stáčely. Výsledný tvar obou rohu dost připomínal lyru. I přes jeho neblahý osud je pratur pro lodi překvapivě významný. Krom toho, že se z něj vyšlechtil skot domácí, základ pro většinu všech užitkových krav na zemi, byl v mnoha starověkých kulturách často zobrazován jako bůh, např. v Egyptě. Rohy praturů jsou taky dodnes zobrazovány na válečných přilbách Germánů. Ve středověku sloužily dokonce jako poháry na královských hostinách. V průběhu několika uplynulých století proběhlo dokonce několik pokusů o zpětné šlechtění a navrácení praturů do přírody. Ta má však pravidla. Co se stalo, nelze odestát, a co zemřelo, nelze oživit. Výsledkem experimentu je tedy tzv. Heckův skot. Ten je sice vzdáleně podobný praturovi, ale je menší, má slabší rohy a především neodpovídá chováním (jo, zkuste vyšlechtit divoké zvíře v zajetí). Od roku 2008 se však projektu ujala Tauros foundation, která věří, že se jí do roku 2025 povede druh obnovit. V roce 2015 bylo dokonce malé stádo "pratura" vypuštěno do PR v Milovicích. Po dokončení by měl být druh uznán za divoký a vypuštěn do přírody a rezervací.


 


Nelítostné války hmyzu

21. října 2017 v 15:37 | Martinoraptor |  Dokumenty
Jelikož už jsem dost dlouho nepopsal žádný dokument, tak to dneska změníme. Tentokrát se bude dokonce jednat o australský dokumentární seriál, nesoucí název Nelítostné války hmyzu (Monster bug wars) z roku 2011 - 2012. Celý seriál má poměrně jednoduchou osnovu. Tvůrci si vždy vyberou několik párů různých druhů vzdušnicovců (hmyz, stonožky, mnohonožky…) nebo klepítkatců (štíři, pavouci, roztoči…), každého z nich nejdřív podrobně představí a pak je mezi sebou nechají bojovat. V rámci celkem dvanáctidílného seriálu, přičemž každý díl je rozdělen na pět kol, můžete sledovat souboj např. mezi svižníkem a kudlankou. Aby se průměrný divák při sledování záběrů členovců z přírody nezačal náhodou nudit, je každý díl obohacen ještě o prostou, poměrně hezkou animaci každého zápasícího druhu. Celý seriál uvádí odborníci dr. Linda Rayorová a dr. Bryan Grieg Fry. Popravdě řečeno, s tímto seriálem moc spokojený nejsem. Uznávám, že pokud se trochu zajímáte o členovce a hledáte jen nějakou zvukovou kulisu plnou extravagantních zajímavostí ze života konkrétních druhů, není ten dokument vyloženě hrozný. Na druhou stranu, jako učební materiál nebo plnohodnotný dokument, bych to určitě nedoporučoval. Místo, aby mluvil o tom, jaký hmyz vlastně je a jak žije, soustředí se primárně na jejich zbraně. To se pak odráží i v komentáři, čili hodinu posloucháte moudra ve stylu: "krvelačná příšera", "les černý a zlověstný jako smrt", "kdo z těchto zabijáků přežije a kdo zemře" "dokonalý stroj na zabíjení", "zbraně jako ze sci - fi", což ještě zhoršuje, někdy až směšně působící, dramatická hudba. Místo použití odborných termínů (jenž většina dokumentů přinejmenším jednou vysvětlí) se budete muset spokojit s příměrem k lidem nebo jiným zvířatům - "V tichém nebezpečném lese se pavouk pohybuje jako shaolinský mistr kung-fu, kdykoliv připraven zabíjet", "zatroubí na svůj roh a strašlivá legie malých dravců se dá do pohybu", "napadený štír řve jako lev a zuřivě se vrhá do protiútoku, vším co má" atd. Ačkoliv to tedy má být australský dokumentární cyklus o členovcích, přijde mi to spíš jako ukázka: "Jak by asi vypadala americká Včelka Mája". Drama a pak už…nic.




První český dinosaurus

15. října 2017 v 11:45 | Martinoraptor |  Novinky a zajímavosti
Nejdřív něco úvodem - já jsem idiot. Zhruba koncem září, byl oficiálně popsán první český dinosaurus. Tehdy jsem o tom napsal článek, ale...z důvodů, jenž zná zřejmě jen Bůh, jsem ho tehdy nevydal. Čili ho vydám, alespoň teď.

Pokud jste o tom ještě neslyšeli (jako, že teď už asi slyšeli), koncem září byl zveřejněn článek o novém dinosaurovi. Ten tentokrát nepochází z Ameriky, Číny nebo Afriky, nýbrž z naší malé České republiky. O tomto objevu už přede mnou napsal "kolega" Haas a teď už i Mossy Plains (a určitě spousta dalších), jejichž články si můžete přečíst. Jelikož byli rychlejší, normálně už bych se na toto téma nerozepisoval. Přesto si myslím, že takováto událost by se měla na každém aktivním českém blogu o paleontologii přece jen objevit, takže tentokrát asi udělám výjimku. S dinosaury měla Česká republika vždycky trochu smůlu. Jelikož byla většina našeho území v druhohorách pod vodou, neměli jsme ani moc šancí. Jediné známky po dinosaurech byly vesměs stopy, zub a (od roku 2003) 40cm dlouhá stehenní kost (a pár dalších drobnějších kusů kosti tohoto tvora) z doby před 94 miliony lety. O stehenní kosti se vědci domnívali, že tvor patřil mezi některý z druhů Iguanodona, který byl rozšířen prakticky všude. Malou velikost si vysvětlovali jako znak Rýnsko - českého ostrova. Pokud totiž určitý druh tvora žije na ostrově, postupem času se výrazně zmenší, aby mu stačilo prostředí a potrava. Vědci věřili, že to je i tento případ. Jenže i paleontologie se naštěstí neustále vyvíjí a po podrobné studii těmi nejmodernějšími metodami, můžeme říci, že se jedná o nový druh.Náš dinosaurus dostal jméno Burianosaurus augustai. Jeho rodové jméno je poctou českému kreslíři Zdeňku Burianovi, který se proslavil známými kresbami pravěkých tvorů a ilustrací dobrodružných knih. Druhové jméno zase vzpomíná na jeho kolegu, Josefa Augusta, českého paleontologa a spisovatele, s nímž Burian při tvorbě svých pravěkých obrazů spolupracoval. Osobně jsem za toto pojmenování velmi rád. Paleontologové zatím nebyli schopni Burianosaura přiřadit k žádné konkrétní skupině, ale celkem jisté je, že se jedná o velice primitivního ornitopoda. Soudě dle stehenní kosti se jeho délka odhaduje asi na tři až čtyři metry a výška kolem jednoho metru. Dinosaurus však zřejmě nebyl "ostrovním" trpaslíkem. Živil se pravděpodobně rostlinnou stravou. Na obrázku vidíte předpokládanou podobu Burianosaura (řekl bych, že se stále dost opírá o iguadony), ale bez nálezů lebky a dalších kostí to vždy bude jen velmi hrubý odhad.


Psittacosaurus

26. září 2017 v 19:20 | Martinoraptor |  Druhohorní tvorové
Ceratopsidi byli všichni bezesporu velice zajímaví. Obecně velké tanky, s ohromnými štíty a děsivě vyhlížejícími zbraněmi. Ještě o to zajímavěji mezi nimi působí tvoreček do, kterého byste ani neřekli, že je jedním z nich. Psittacosaurus, raný východoasijský (hlavně čínský a mongolský) ceratopsid z období před 126 - 101 miliony lety. Už na první pohled vás zřejmě nejednalo o žádného obra. Odmyslíte - li si tedy dlouhý ocas, dal by se v podstatě srovnávat se zlatým retrívrem. Hlava tohoto tvora ovšem daleko více připomínala papouška. Lebka byla krátká, vysoká a relativně bytelná, s drobnými rohy/výrůstky po stranách, kousek za tlamou. Po charakteristickém hlavovém štítu nebo obrovských smrtících rozích nebylo ještě nikde ani stopy, ale masivní - mírně zahnutý - zobák, už byl plně připraven a nebezpečen. Dinosaurus jej zřejmě používal primárně ke sbírání semen, ovoce, lámání větví a teoreticky i k obraně proti menším dravým dinosaurům, popřípadě savcům. Uvnitř něj, dál v tlamě, se skrývala sada samo-ostřících zubů, ideálně přizpůsobených k trhání a okusování vegetace. Na druhou stranu, nebyl už schopen potravu v tlamě moc dobře zpracovat, takže si vypomáhal gastrolity. Ačkoliv se vlastně jednalo o rohatého dinosaura, pohyboval se většinu času po zadních končetinách, které byly výrazně delší než přední. Ocas si pro sebe zabíral asi polovinu délky těla a sloužil jako protiváha, aby se chudák nepřeklopil na hlavu. Jedna z nalezených fosílií měla ocas dorso-mediálně porostlý, až 20cm dlouhými, štětinami, jejichž účel je neznámý. Nejpravděpodobněji se jednalo o okrasu na přilákání samic nebo zbraň - možná dokonce o obojí. Mně osobně ocas dost připomíná záda dikobraza. Někteří vědci dokonce navrhovali, zda trny neměly sloužit při plavání. Opírají se především o četné nálezy jeho fosílií (ty obecně vznikají spojením měkké zeminy a vody). Jinak měl Psittacosaurus skvěle vyvinutý mozek - primárně zraková a čichová centra. Vědci proto věří, že mohl být aktivní ve dne i v noci a mít relativně složité chování. Psittacosaura známe už od roku 1923, kdy jej poprvé popsal paleontolog Henry Osborn. Od té doby už vědci nalezli přes 400 jedinců a 11 druhů, Popsán byl určitě v mnoha knihách či dokumentech. Z paměti můžu jmenovat nepříliš skvělý Atlas dinosaurů, hru The Isle a kupodivu i Transformers: Zánik, kde s námi proběhl úvodní scénu.



Vliv pravěku na svět: část 4: Středověká víra

17. září 2017 v 9:28 | Martinoraptor |  Projekty
Dnešní díl projektu nás zavede do temného období Evropy. Většina moderních lidí by si zřejmě dinosaury s obdobím středověku nespojila. Ironii je, že celý středověk se z velké části zakládá na víře, legendách a bájích. Mnoho pohádek má rovněž původ v nalezených kostech. Během epizody v prehistorické Číně a východní Asii, jsem zmiňoval draky. Těžko říct, která z těchto dvou kultur má v sobě těchto ohromných stvoření víc. Většina legend o evropských dracích a bazilišcích má pravděpodobně původ v nálezech mrtvých ptakoještěrů, či dokonce přímo dinosaurů. Ironicky, kronikáře a písmáky, zřejmě k psaní podnítily spíše hojné nálezy tvorů, trochu jiného kalibru.
Středověcí lidé se vždy báli jeskyní (ha - nenápadný oslí můstek Smějící se ). Věřili, že jsou to temná a ďábelská místa prolezlá zlými kouzly. K tomu je zřejmě vedly časté nálezy lebek a kostí různých pravěkých savců - převážně jeskynních medvědů nebo hyen. V době kdy na tom nebyli se znalostí anatomie moc dobře, často zaměňovali či kombinovali kosti různých tvorů a někdy tak vytvořili tvora zcela nového. Takže ano, až budete příště sledovat Hru o trůny nebo si číst o…Bajajovi (třeba), budete vědět, že zlý drak je ve skutečnosti "jen" přerostlý medvěd, křídlo pterosaura a chyba několika středověkých učenců.

Krom bestiálních draků, jsou skutečně ikonickými tvory bájní jednorožci. První zmínky o jednorožcích vlastně pocházejí už ze starověku. Řečtí a římští učenci ale vesměs věřili, že nalézané rohy patří již nežijícím nosorožcům či narvalům. To až se středověkem a náboženským "fanatizováním" se začalo na jednorožce pohlížet jako na biblický symbol síly. Popravdě, to však zřejmě byla ještě ta správnější představa. Ve středověkých bestiářích lze totiž nalézt tři druhy jednorožců. Jeden klasicky (kůň s rohem), jenž se stal symbolem síly, ale i něhy a
panenství. Druzí dva jsou pak míšeninou naprosto nesouvisejících tvorů, takže vypadají spíš jako chiméra. Všem vám asi došlo, že starověká představa byla samozřejmě správnější. Vzhledem k velkému počtu možností, si nejsem jistý, který druh inspiroval zrod tohoto tvora. Jelikož je však jednorožec relativně známý po celém světě, stejně pochybuji, že se jednalo jen o jeden druh nebo dokonce rod.

Pro jednu s nezajímavějších a asi i nejzábavnějších setkání středověkých obvatel s fosíliemi se musíme podívat i na biblickou stránku věci, do Portugalska. U mysu Cabo Espichel tam totiž byly kdysi nalezeny skutečné zkamenělé stopy "oslíka Panny Marie". Podle legendy zde osel vystupoval z moře a nesl na svých zádech právě Pannu Marii i s malým Ježíškem. Ve středověku to bylo oblíbené "turistické centrum", kam se sjížděli chudí z okolí i bohatí z daleka, aby spatřili pozůstatky tohoto dramatu. Ach jo. Já sice uznávám, že ten sauropod, kterému stopy ve skutečnosti patřily, nebyl nějak zvlášť velký, ale…toho osla bych chtěl přesto vidět. Taky by mě zajímalo zda ty stopy dvou menších, pravděpodobně theropodů, byly podle nich důkazem právě Panny Marie a Ježíška nebo jen boží doprovod.

Sharovipteryx

10. září 2017 v 17:50 | Martinoraptor |  Druhohorní tvorové
Rozhodně jedním z nejpodivnějších létajících plazů byl Sharovipteryx, neboli "Sharovovo křídlo", z období před 225 miliony lety (Trias). V roce 1971 jej poprvé popsal paleontolog Aleksandr Grigorevich Sharov, původně pod jménem Podopteryx, volně přeloženo "nožní křídlo" nebo "křídlo na noze". Toto jméno mělo své opodstatnění. Tento drobný plaz z vizáží a zhruba velikostí dnešní ještěrky, měl v porovnání s předními, neuvěřitelně dlouhé zadní nohy. Důvodem je kožnatá blána, napnutá mezi zadníma nohama (eh, to zase budou komentáře) a ocasem, jenž tvořil provizorní křídla. Ta sice zřejmě nebyla uzpůsobená k aktivnímu letu, ale Sharovipteryx tak mohl, alespoň plachtit ze stromu na strom. Takhle vyvinuté zadní končetiny jsou unikátní. Netopýři, pterosauři i ptáci létají pomocí končetin předních, zatímco zadní zakrněly a slouží (či sloužily) jen k omezenému pohybu na zemi, či zavěšení se. Některým dinosaurům zase narostlo peří a v křídla se jim proměnily všechny čtyři končetiny. Sharovireptyx svými předními končetinami pouze korigoval směr klouzání a zřejmě si také pomáhal při šplhání. Vědci rovněž věří, že při správném používání ocasu i všech končetin, dokázal Sharovireptyx velice dobře ovládat rychlost i úhel svého letu. Těžko říct, jak obratný byl na zemi, ale předpokládám, že v korunách stromů byl určitě spokojenější. Nenašel jsem žádné podrobnosti o jeho stravě ani zubech, ale předpokládám, že se živil především drobným hmyzem. Neslyšel jsem o žádné knize nebo seriálu, kde by se přímo objevil, ale při hledání obrázku jsem narazil na zajímavý fanart. Sharovipteryx tam je zobrazen jako dva pokémoni Latios a Latias a je možné, že se snad tvůrci inspirovali (ačkoliv asi ne).


Vliv pravěku na svět: část 3 - Antická moudrost

21. srpna 2017 v 10:26 | Martinoraptor |  Projekty
V dnešní části tohoto projektu se podíváme do období antiky a zjistíme, jak se staří Řekové a Římané vypořádávali s nálezy podivných kostí tvorů jenž neznali, ryb uprostřed suché země a obrovských neidentifikovatelných stop. Například, už takový bájný Odysseus. Všichni jistě známe pověst o tom, jak se hrdina trojských válek vracel domů na rodnou Ithaku a na cestě se musel potýkat s mnoha nástrahami zlomyslných bohů. Už na prvním ostrově, na kterém zakotvil, narazil na odporného netvora. Byl to děsivý lidožravý obr s pouhým jedním velkým okem přímo uprostřed čela - kyklop Polyfémos. On i jeho bratři žili spolu na ostrově v hojném počtu. Z toho co víme, je nyní téměř jisté, že kdyby si Odysseus trochu pospíšil (a neměl smůlu, že Odysseu napsal Homér) byl by se spíš - li než s kyklopy, potýkal s mamuty. Lebka na obrázku totiž patří Elephas mnaidriensis, trpasličímu mamutovi ze Sicílie, jehož kosti zde byly pravidelně objevovány. Velký otvor uprostřed hlavy, snadno zaměnitelný s očnicí, je ve skutečnosti jen dýchací otvor a označuje místo kde se napojoval chobot - toliko k bájným Kyklopům. Řecko a Řím však byly krom velkých spisovatelů plné i velkých učenců, vojevůdců i císařů, mezi nimiž by se těžko hledali tací, kteří by nebyli fanoušky "paleontologie". Mezi opravdové sběratelé kostí patřili ve starém Římě císaři, příkladem je takový Augustus. Ačkoliv si zřejmě sám neuvědomoval, komu vlastně ohromné kosti patří, ve své ohromné vile si vytvořil soukromé muzeum. Mnohé z nálezů patřily pravěkým tvorům - převážně savcům. Na počátku své vlády dokonce nechal vyplenit Athénin chrám a odnést odtamtud kly legendárního kaledonského kance (obrovského divočáka, jenž byl podle pověsti trest jedné z bohyň). Ukořistěné kly samozřejmě nepatřily kanci, nýbrž jednomu z pravěkých chobotnatců. I přesto, porovnáme - li učence antiky se středověkem, je úžasné kolik lidí se zkoumáním fosílií dobralo k pravdě podobnému názoru.
Xenofanes z Kolofonu (570 - 480 př.n.l.) totiž jako první odvodil z pozorování zkamenělých mušlí a ryb, že na souši kdysi bylo moře. Díky svým pečlivým pozorováním a závěrům bývá Xenofanes občas označován za průkopníka, ne - li zakladatele geologických věd. Anaximandros z Milétu zašel dokonce ještě dál. Jako první si zahrával s myšlenkou evoluce. Věřil, že kdysi žily v oceánech obrovské ryby, které pak vylezly na souš, ztratily šupiny a časem se přeměnily v obrovské živočichy. Možná dokonce v člověka. Empedokles z Akragantu došel k závěru, že zkameněliny jsou pozůstatky živočichů, kteří dnes už na světě nežijí - ačkoliv příliš přesnou představu o nich ještě neměl.

Inkayacu

10. srpna 2017 v 18:05 | Martinoraptor |  Mořští tvorové
Kdo by nemiloval tučňáky. Obecně roztomilí nelétaví ptáci různých druhů, plavající klidně v jižních mořích, lovící ryby a kolébající se v ohromných koloniích. Nevím, zda vás to někdy napadlo, ale jeden takový druh se na území dnešního Peru kolébal již před 36 miliony lety, tedy v pozdním Eocénu. Inkayacu paracasensis (což je v dnešní době jediný známy druh) byl nalezen v roce 2008 paleontoložkou a geoložkou, Julii Clarkovou. Téměř kompletní kostra byla ve velmi dobrém stavu a vědci tak měli skvělou možnost prozkoumat, zřejmě jednoho z prvních tučňáků. I když se jednalo o dost primitivního zástupce této skupiny, byl už tehdy velice podobný svým moderním příbuzným. Měl ploutvovitá křídla, která jistě nepoužíval k letu, ale skvěle se s nimi dalo plavat. Možná až nadměrně dlouhý zobák zase ukazuje na skvělého lovce ryb a relativně krátké nohy dávají jasně vědět, že na souši mu to moc neběhalo. Na rozdíl od dnešních tučňáků byl však Inkayacu podstatně větší. Na délku (nebo výšku - jak chcete) měřil zhruba 1,5 metru čímž přinejmenším o 30cm předstihuje největšího dnešního tučňáka, čili tučňáka císařského. Takovéto velikosti si zřejmě mohl dovolit dorůst, jelikož se většina jejich přirozených nepřátel (velryby a ploutvonožci) zatím jen formovala. Velmi zajímavé je u tohoto tvora i peří. To se na první pohled nemusí jevit jak nějak vzrušující studie, uvážíme - li všechny možnosti. Nalezená fosílie ovšem byla v tak dobrém stavu, že šlo dobře prozkoumat i jeho pigment. Dalo by se říci, že Inkayacu připomínal nějakého šílence z 60. let. Pohrdal totiž tradičním černobílým frakem tučňáků - obyčejně černá záda měl šedivá a bílé břicho bylo zase z většiny rezavé. Stejně jako "Květinová vlna" však postupem času i tito pestrobarevní tučňáci ustoupili a vymizeli, zatímco jejich potomci se zmenšili a přizpůsobili.


Kam dál