Brygmophyseter

20. června 2017 v 19:47 | Martinoraptor |  Mořská monstra
Ačkoliv jim po většinu třetihor kraloval Megalodon, nebyl ve světových mořích zdaleka jediným nebezpečným predátorem. Velkou konkurenci představovaly především různé druhy kytovců, mezi nimi například "ozubený/kousající vorvaň" - Brygmophyseter. Tato velryba žila, plavala a lovila zhruba na území dnešního Japonska, před 15 - 14 miliony lety (v období Miocénu). Se svými asi 8 metry délky, se jednalo o kytovce pouze střední velikosti. Tajemství jeho úspěchu však naštěstí v jeho velikosti netkvělo. Jak už napovídá samotný název, mnohem důležitější byla jako tlama. Spodní i horní čelist byla vyzbrojena celkem 48 velkými zuby (24 v každé čelisti), čímž se výrazně odlišuje od vorvaňů moderních, kteří mají zuby jen dole. Zuby samotné byly až 14cm dlouhé kolíky, v čelisti poskládány tak aby do sebe perfektně zapadly a schopny vydržet i velkou sílu, aniž by vypadly. Krom čelistí mohla jako zbraň sloužit i jeho velká hlava. Pokud Brygmophyseter do kořisti narazil ve větší rychlosti, rovnalo se to prakticky ráně beranidlem. On samotný byl poměrně v bezpečí, protože většinu horní části hlavy netvoří lebka, ale jen tuk. Pořádná rána by kořist mohla dočasně ochromit, popřípadě zcela omráčit. Velryba už by pak s následným zabitím neměla velké problémy. Vědci navíc předpokládají, že pro větší bezpečí a efektivitu v boji se Brygmophyseteři možná sdružovali do hejn, čítajících několik kusů. To by jim zajišťovalo ochranu i proti mnohem nebezpečnějším a větším predátorům, než byli oni sami. V podstatě by se dali přirovnat k typickému gangu, proplouvajícímu oceány, hledajíc co by sežrali. I k tomu byli zřejmě výjimečně dobře uzpůsobení. Vědci předpokládají, že stejně jako moderní vorvani, měl i Brygmophyseter jakýsi radar, kterým mohl najít kořist na kilometry daleko, dokonce i v úplné tmě (ačkoliv, jako savec dýchající vzduch, to tak daleko zřejmě došlo málokdy). S ohledem na to byli zřejmě velice citliví a možná tak mezi sebou mohli komunikovat na dálku. Kořist samotnou tvořily zřejmě ryby, hlavonožci a různí mořští savci. Bez ohledu nato jak dobří predátoři to byli, nakonec všichni zemřeli a jejich ostatky se usadily na dně oceánu, kde nerušeně odpočívaly, až do 20.století. Tento tvor se proslavil především svým výstupem v seriálu Jurrassic fight club, kde však byla jeho velikost a zřejmě i zbraně, poněkud zveličeny.


 

Zločin v jihlavské zoo

1. června 2017 v 13:18 | Martinoraptor |  Novinky a zajímavosti
Dneska mám odpornou zprávu z jihlavské zoo. Událost je již sice trochu starší, ale ke mně se donesla až dnes a já si opravdu nemohu pomoci, abych nevyjádřil svůj názor. Všichni mi jistě dáte zapravdu, že malé děti předškolního věku i prvních školních let (a někdy nejen ty) dělají blbosti. Není to nic divného a všichni jsme je dělali, popřípadě děláme. Pokud však rodiče především v tomto období dítě nezkrotí, neučí jistým morálním zásadám a pravidlům a zkrátka jej dostatečně nevychovávají - dopadá to hodně špatně.
Dokonalým příkladem je odporný zločin, který se stal během první poloviny března v jihlavské zoo. Pro většinu návštěvníků i stálých obyvatel to byl zcela běžný den, když se tři malí kluci (5,6 a 8 ) rozhodli provětrat vzduch. Nejdříve přelezli plot přímo do výběhu plameňáků, popadli větve s kameny a začali je na tyto středně velké, leč poměrně mírumilovné, ptáky házet. Poté vběhli přímo k nim a začali do nich kopat a mlátit. Jelikož výběh plameňáků není z pochopitelných důvodů ten nejstřeženější, tři malí zločinci stihli jednoho z plameňáků pomalu ubít a druhého ošklivě zranit na dlouhé noze, než si vůbec někdo všimnul co se děje. Všichni tři by v řádění jistě pokračovali nebýt elektrikáře, který v sousedním výběhu prováděl nějaké opravy a přišel se na rozruch podívat. Všichni tři grázlové potom utekli, přičemž muži nezapomněli ukázat několik sprostých gest. Dva z nich policie rychle chytila, třetí se vypařil a hledat se bude zřejmě jen těžko. Kluci byli i po dopadení drzí, se strážníky se odmítali bavit a nebyla na nich znát ani sebemenší stopa lítosti. Každý normální člověk a především pak milovník zvířat by teď nejraději kluky vzal, narval jim hlavu do elektrického ohradníku a přerazil jim o palici pár větví. Bohužel, ono se není čemu divit. Posuďte reakci jednoho z otců, který si pro své dítě přišel na policejní stanici. "Jak mám vědět, jak se sakra jmenuje. Já mám šest dětí, kdo si to má pamatovat!" Ačkoliv se rodiče nakonec dohodli se zoo na mimo soudním vyrovnání (to by mohlo obnášet až částku 50 tisíc korun - což podle mě není dost), tento proslov mluví asi za vše a já se jen bojím, kdy v Jihlavě proběhne další vražda, tentokrát člověka. Co se týče samotných ptáků, zraněný jedinec, který na tom byl ze začátku hodně špatně, se své zranění
překonal a zřejmě bude v pořádku. Mnohem smutnější osud nicméně potkal druhého, mrtvého ptáka. Jeho smrt rozhodně nebyla rychlá a bezbolestná. O to smutnější to je, že se jednalo o starého (již šestnáctiletého) "hrdinu". Byl to totiž zachránce chovu plameňáků ze zaplavené pražské zoo v roce 2002. Pták totiž vyseděl potomky kubánských plameňáků, jejichž vajíčka sem z Prahy tehdy narychlo dovezli. Krom toho patřil do páru, který úspěšně odchoval již osm mláďat a jako dlouhověký tvor, čím starší byl, tím lepším rodičem se stával. Z celého incidentu je tedy jasné, že nejlepší rodič v celé této smutné a pobuřující věci zemřel, aby ti špatní mohli držkovat a pobírat podporu. Tuto zprávu, stejně jako politické skandály, si samozřejmě nenechala ujít ani zahraniční média v Británii, Německu, USA a zřejmě i jinde jsou všichni tří pachatelé známí jako odporní krutí příslušníci onoho skvělého, východního Česka. Mě osobně je z celého tohoto incidentu špatně a opravdu je mi hanba, že jsem ze stejné země jako tihle ti malí ******** a jejich ještě ********* rodiče. Ty dospělé zmetky by měli obrat o všechny ty jejich "dávky" a pohodit na ulici a děcka okamžitě zabavit, k sociálce a do děcáku. Pokud to tak totiž bude pokračovat, budou děti dál týrat zvířata a později i lidi a už teď je mi jasné, že skončí ve vězení, alespoň na doživotí. Je celkem ironické, že tento článek vydávám 1.června - tedy na Den dětí. Doufám tedy, že nikdo během oslav tohoto fajn svátku neudělá nějakou blbost, která bude večer ve zprávách.

Ornithomimus

20. května 2017 v 17:48 | Martinoraptor |  Za dob dinosaurů
Velice zajímavý theropodní dinosaurus, a vlastně celá jeho skupina Ornithomidae, je i rod Ornithomimus z doby před 76 - 66 miliony lety. Byl objeven už v roce 1890 paleontologem Marshem v Severní Americe a jeho samotné jméno znamená "napodobující ptáka". Patří totiž mezi dinosaury, kteří ptáky připomínají tolik, že je až s podivem, jak někteří vědci mohli věřit, že s nimi dinosauři nemají nic společného. Orhnithomimus totiž ze všeho nejvíc připomínal jakýsi přechodový článek mezi pštrosem a ještěrem. Jeho celková délka se odhaduje téměř na 4 metry (konkrétněji 3,8m), ovšem váha pouze na 170kg. Na velmi dlouhém krku mu seděla malá hlava s velkým bezzubým, ovšem drsným zobákem a očima po stranách. Přední končetiny byly dlouhé, tříprsté a zřejmě i opeřené. Sudovité, pravděpodobně rovněž opeřené, tělo nesly dvě silné, nicméně relativně hubené nohy a celé to vyvažoval dlouhý plazí ocas. Na rozdíl od ostatních theropodů, pštrosí dinosauři nebyli zcela jistě masožraví. Mnohem víc připomínali výše zmíněné pštrosy. Byli zřejmě převážně býložraví, přičemž si mohli jídelníček zpestřovat drobnými členovci, korýši, mlži a plazy či obojživelníky. Zadní nohy byly výjimečně silné a v případě nebezpečí dovolovaly dinosaurovi bleskový úprk, údajně rychlostí 85km/h, ačkoliv nikdo nemá představu, jak dlouho dokázal Ornithomimus svou maximálku udržet. V rychlém běhu se mu mohly opět hodit končetiny, které snad používal jako kormidla při zatáčení. Ke spatření predátora se skvěle hodily dobře vyvinuté oči, strategicky umístěné na dlouhém krku, které mohly dobře posloužit dokonce i v noci a někteří vědci, proto věří se jednalo o noční živočichy. V každém případě to však byla stádová zvířata žijící ve skupinách čítajících, až několik desítek kusů, soudě dle pštrosů, s přísnou hierarchií. Na býložravce měl i relativně velký mozek, a ačkoliv se přeci jen nedá srovnávat s raptory, zajišťoval lepší vnímání okolního světa. Ornithomimus se objevil například v Prehistorickém parku a jeho blízký příbuzný Gallimimus, pak zase v Jurském parku.
 


Spinosaurus

9. května 2017 v 21:46 | Martinoraptor |  Za dob dinosaurů
Tento článek je další, který jsem musel, vzhledem k novým informacím, trochu předělat. Snad budete spokojení.

Spinosaurus("trnitý ještěr") byl nalezen okolo roku 1915 Stromerem von Reichenbachem, profesionálním paleontologem a německým šlechticem. Když jej našel, bylo mu už tehdy jasné, že se nejedná o žádného obyčejného theropoda. Na území dnešní severní Afriky žil asi před 112 - 97 miliony lety, a ačkoliv nalezená kostra nebyla zdaleka kompletní, jasně ukázala, že nalezený tvor byl ohromný. Ten ukázal, že nalezený dravec je skutečnosti mnohem větší, než jakýkoliv do té doby známý dravý dinosaurus. Odhaduje se, že mohl dosahovat délky od 15 do 18 metrů (jen odhadovaná velikost) a váhy až 9 tun. Tyto kosti však byly bohužel zničeny během 2. světové války a dochovaly se jen záznamy o nich. Z toho co, měli k dispozici, nedokázali paleontologové
sestavit nic jiného, než prototyp masožravého dinosaura s několika zvláštnostmi jako třeba krokodýlí tlama nebo zvláštní plachta na hřbetě. Ta už na první pohled zaujme, ale ve skutečnosti to není žádný unikát. Napříč historií existuje spousta případů zádové plachty a její účel je vlastně nejasný. Mohla sloužit k termoregulaci, ale u dinosaura je pravděpodobnější spíš teorie lákání partnera nebo zastrašování protivníka. Právě v této podobě se v roce 2001 vryl do paměti veřejnosti jako hrůzu nahánějící predátor a zápasník, když během chvíle zametl s letadlem, Alanem Grantem i Tyranosaurem, přičemž tomu i většina vědců věřila. Díky novým v posledních letech byl však Spinosarus podroben bližšímu zkoumání a obrázek zvířete, který vznikl, se snad nemohl od filmového zpracování lišit víc. Lebka už na první pohled připomíná krokodýlí. V dlouhé tlamě se nacházelo mnoho kuželovitých zubů, které do sebe skvěle zapadaly, ale k drcení kostí nebo krájení masa se téměř vůbec nehodily. Na konci tlamy byly zřejmě i zvláštní smyslové buňky. Další zvláštností je pak poloha nozder. Ty nejsou na konci čelisti, jak je zvykem, ale až téměř u očí. Ve světle těchto důkazů se na něj vědci začali dívat spíše jako na medvěda. Velký a neohrozitelný se procházel pravěkým Egyptem, držel se poblíž vody a lovil obří ryby v řekách i na pobřeží. Poslední představa o tomto theropodovi je však ještě mnohem radikálnější. K jejímu se musíme podívat podrobněji na jeho končetiny. Ty přední byly vždy neobvykle dlouhé a dvě zadní, které měly původně Spinosaura držet, se však nyní naopak zdají příliš krátké, slabé a na těle příliš v zadu, nato aby tvora dlouhého jako on vůbec zvedly, natož aby se ještě nepřevážil dopředu. Navíc, všechny čtyři byly zespodu zcela ploché. Celkově se nám tedy rýsuje rybožravý theropod, který nechodil po dvou, ale přinejmenším po čtyřech placatých končetinách. Většina zastánců této teorie dokonce věří, že Spinosaurus byl skutečně prvním vodním dinosaurem. Mosasaurus nebo plesiosaurus jsou sice mořští plazi, ale do teď všichni měli za to, že dinosauři byli čistě suchozemští. Svým způsobem by to však dávalo smysl. Před miliony lety byla Afrika místem predátorů. Všichni lovili. Jenže co vlastně? Z té oblasti nejsou známí skoro žádní býložravci. Naproti tomu, poblíž Spinosaura byly vždy nalezeni nějaké drobné měkkýše členovce nebo dokonce ryby. Zuby měl uzpůsobené k chytání ryb a nozdry tak vysoko aby mohl ponořit tlamu, aniž by se začal topit. Tady by se hodily výše zmíněné smyslové buňky, které byly velice podobné krokodýlím. Ti je využívají k lovu a pohybu v kalných vodách. Ploché končetiny (s potencionálními blánami), se zase pravidelně objevují jak u krokodýlů, tak u ptáků žijících poblíž vody a pomáhají jim se brodit či dokonce přímo plavat. K tomuto účelu se mohl rovněž hodit dlouhý silný ocas. Tato nová teorie, dle očekávání, dost pobouřila jak laickou, tak paleontologickou veřejnost a rozdělila vědce na dva tábory. Ať už to však bylo jakkoliv, je celkem jisté, že navždy zůstane jedním z nejpodivnějších dinosaurů, kteří kdy žili.


Uintatherium

23. dubna 2017 v 11:46 | Martinoraptor |  Třetihorní vládci
Jedním z trochu známějších třetihorních savců, především tedy v Česku a Slovensku, je takzvané Uintatherium, neboli "zvíře z hor Uinta". Toto zvíře žilo v Číně, asi před 45 - 37 miliony lety (období Eocénu), a už na první pohled, je to zkrátka tvor, který se vám vryje do paměti. Jednalo se o poměrně masivní zvíře. Se svými asi 4 metry délky, necelými 2 metry výšky a hmotností až 2 tun, je dost dobře srovnatelné s hrochem obojživelným či většinou dnes žijících druhů nosorožců. Podobná je i stavba těla. Uintatherium mělo silné, sloupovité nohy s několika prsty, zakončenými drápy, velký sudovitý trup a zřejmě silnou nosorožčí kůží a možná i srst. Jak už bývá zvykem, nejzajímavější část těla je u tohoto živočicha zřejmě jeho hlava. Ta byla sice poměrně masivní a relativně krátká a mála, ale v dorsální (hřbetní, horní) části, jakoby zploštělá, což je sám o sobě dost neobvyklý tvar. Zde je jeho smysl nicméně celkem jasný, neboť od čumáku k temeni zvířete se táhly dvě řady, tří postupně rostoucích, kostěných výčnělků. Další výrazný rys ne lebce je také pár dlouhých zubů, přeměněných až v kly. K čemu přesně Uintatherium tyto nástroje používalo je stále dost nejasné, ale možnosti jsou v podstatě dvě. Páření nebo ochrana. Každý predátor si i dnes dobře rozmyslí, než napadne hrocha (když už to vůbec zkusí) a když je ještě navíc vybaven dvěma šavlovitými zuby a beranidlem na hlavě, je rozhodně lepší nechat jej na pokoji. Druhá možnost, podle mě ta pravděpodobnější, potřebuje lehce rozvést. Prvním důkazem je asi to, že oba znaky, byly u samců výrazně větší než u samic, což má obvykle jediný účel. Je možné, že boje těchto zvířat o samice či postavení byly velmi divoké a zřejmě i krátké. Samci do sebe naráželi hlavami, kousali do sebe a jeden ze soků raději brzy ustoupil. Tomu by celkem odpovídal hlavně zploštělý tvar a celková odolnost lebky. Druhá, pro mě však přesto představitelnější verze, je ta, že samci nebojovali doslova. Zápas se nesl jen v duchu předvádění se a zastrašování. Samec sehnul svojí zploštělou lebku, aby soupeř viděl jeho výzdobu, zuřivě jí pohazoval ze strany na stranu, snad chňapal do vzduchu a vydával zastrašující zvuky, než se jeden z tvorů stáhnul. Moje přesvědčení vychází z toho, že nikdo normální se nechce zranit. V přírodě to může mít fatální důsledky a boje tělo na tělo, s často dost dlouhými čnícími kostmi, zavání zbytečnou zlomeninou. Věřím tedy, že "koruna" byla primárně kosmetická a pro býložravce, jinak zbytečně dlouhé zuby, zase k vyrývání a získávání vodních rostlin z močálů a mangrovů. Předpokládám však, že pokud byli napadeni, nebránili se případného útočníka rafnout či nabrat. Ačkoliv bylo toto zvíře jistě zajímavé, koncem Eocénu nastaly změny, začali se objevovat plnohodnotní nosorožci a Uintatherium ustoupilo a zmizelo. Nenapadá mě sice žádný dokument, kde by se objevilo, ale během minulého století bylo zvěčněno na obrazech Zdeňka Buriana a svou cestu si našlo i do proslulého filmu Karla Zemana, Cesta do pravěku.



Vliv pravěku na svět: část 2 - Indiánská všímavost

12. dubna 2017 v 13:30 | Martinoraptor |  Projekty
Amerika je z hlediska paleontologie velmi úrodná, prakticky v jakékoliv svojí části. Před miliony lety zde žilo všechno možné od těch nejprimitivnějších členovců, až po takřka dokonalé stroje na zabíjení, jako Smilodon. Není tedy divu, že zde lidé už od pradávna fosílie nacházeli a prakticky každý indiánský kmen má v mytologii nějaký příběh, který by se dal ztotožnit s pravěkým životem a s tvory jenž podezřele přesně odpovídají tvorům dávno vyhynulým. Příkladů je opravdu hodně.

Vezmeme - li si například oblast Black Hill někde v Jižní Dakotě známá jako hojné naleziště druhohorních zkamenělin, byla indiány z kmene Lakotů považovaná za místo dávných bitev. Tito indiáni prý věřili, že kdysi dávno, dřív než kdokoliv pamatuje, při samotném úsvitu času, byli z nebes přivoláni obrovské bytosti unkche ghila, aby přinesli řád divokému a nebezpečnému světu. Tohle pravěk moc nepřipomíná, ale indiánské mýty jsou zajímavé spíše z geologického hlediska. Tito tvorové totiž údajně sestoupili z nebes a zadupali do země tvory menší, jejichž kosti do dnes nacházeli. V nastalé bitvě se Země otřásala, rostly hory a sopky. Ty zasáhly ohněm a kameny všechna zbývající stvoření a pohřbily je na místě. Povzbudivý mýt. Zvlášť vezmeme - li v úvahu, že moderní paleontologové a geologové potvrdili, že většina fosílií zde, vznikla převážně vulkanickou a tektonickou činností.
Takovýchto legend s geologicky přesnou činnosti je v indiánské mytologii spousta a nejen mýty Lakotů jsou v tomto ohledu relativně přesné, někdy i přesnější. Příkladem může být kmen Assiniboinů. V jejich mytologii se vyskytuje zajímavé stvoření, wau-wau-kah. Údajně obří mořský tvor s šupinami a rohy velikosti stromu (to mohl být například Triceratops jemuž se nedochovaly nohy), jenž hrozil přivoláním povodní a zablokováním cest. Co vlastně bylo wau-wau-kah mě však nezajímá tolik, jako příčina jeho smrti. Podle indiánů byl tento tvor zabit pádem "hromové kamene", obrovského černého objektu přilétajícího ze západu. Objekt měl při dopadu vydávat oslepující záři, obrovský hrom z něhož praskaly uši a síla dopadu měla být cítit kilometry daleko. Myšlenku myslím není třeba dál rozvádět, přesto však: je do očí bijící jak moc to připomíná konec dinosaurů. Dokonce, i kdyby nebyl tento mýt založen na onom konkrétním meteoritu, což je víc než pravděpodobné, poměrně přesně to popisuje vyhynutí velkých šupinatých tvoru před 66 miliony lety.
Těchto legend, jak už jsem prve říkal, je ještě mnohem více, ale podívejme se tentokrát spíše na možné využití kostí. Krom vystavování a přetváření v nástroje, existuje zřejmě široká škála možností co s takovou kostí dělat. Číňané si je například drtili na pohlavní orgány. Indiáni zvolili něco méně "drtivého". Předci Vraních indiánů (severní Wayoming a jižní Montana) zřejmě shromažďovali velké kostěné štítky. Překvapivě jim sloužily jako ohniště. Zkameněliny vydrží mnohem vyšší teploty než běžný pískovec a navíc poskytovaly přirozeně plochý povrch, což se indiánům hodilo na pražení borovicových šišek. Mezi ideální kandidáty patří například obrněný Sauropelta, jehož kostěné štítové brnění zhruba odpovídá mnohým nálezům. No, alespoň neskončil rozdrcený na nějakém přirození…

Megalograptus

31. března 2017 v 14:28 | Martinoraptor |  Mořská monstra
O tomto tvorovi už jsem jednou psal, ale patřil do skupiny článků...no...nejsem na ně úplně hrdý. Rozhodl jsem se je postupně předělat a snad vylepšit, tak doufám, že se mi to povedlo.

Během paleozoika žila, jistou dobu mořím dokonce dominovala, jistá skupina neobyčejných členovců, Euryptidů. Mezi typické, poměrně známé zástupce těchto "mořských štírů", patří rod Megalograptus. Ten se svými asi 1,2 metry sice nepatřil mezi největší zástupce svého řádu, nicméně byl velmi zajímavý a obávaný. Stejně jako téměř všichni Eurypteridé, Megalograptus na pohled velmi připomínal škorpiona. Měl mocný pár ostnatých klepet, které mu nejspíš sloužily k prosívání písku, nalezení a následnému chycení kořisti(což mohly být před 460 - 445 miliony lety především ryby a trilobiti) a krátký pár chelicer (klepeta čnící z tlamy), kterými kořist "zpracoval". Pro případ, že by to nestačilo, disponoval ještě sice nebezpečně vyhlížejícím (což byl možná jeho hlavní účel), ovšem nejspíš nejedovatým bodcem na konci ocasu. Pro urychlení pohybu v moři mohl být konec ocasu ještě vybaven jakýmsi zploštělým útvarem - celkový dojem by se dal přirovnat k jílci meče. Konkrétně tento štír měl k dispozici jeden pár pádlovitě tvarovaných nohou. Pro snazší pohyb po mořském dně nebo pobřeží, měly pak zbylé dva páry končetin typickou "štíří strukturu". Oba páry končetin byly navíc plné ostnů, první pár po délce, druhý pak především na konci. I přes to však kyjonožce zřejmě příliš dlouho neunesly a spíš mu jen pomáhaly při sunutí se pískem. Tato uzpůsobení však stále stačilo k tomu, aby mohli členovci, jako první forma života vůbec, opouštět oceány, hledat vyplavenou potravu nebo se rozmnožovat bez obav přepadení ze strany většího predátora. Aby byli tohoto schopní, museli mít i zároveň speciálně upravenou dýchací soustavu a tak, vedle žáber, měl Megalograptus i základní plíce. Celkově je z tohoto druhu poznat, že je to primitivnější, stále ještě spíše mořský živočich. V roce 1874 byl popsán paleontologem Millerem a dnes je známo pět druhů tohoto tvora. Jelikož se pozůstatky mnoha jedinců našly po celém USA, byl to zřejmě relativně hojný a úspěšný druh.



Vliv pravěku na svět: část 1 - Fantazie Orientu

19. března 2017 v 10:37 | Martinoraptor |  Projekty
Čína a přilehlé státy jsou poslední dobou skutečným rájem pro paleontologii. Pocházejí odtamtud úžasné druhy dinosaurů jako Microraptor a Epidexipteryx nebo neuvěřitelné hromadné fosílie, jako dávné pterosauří hnízdiště. V rámci celé své historie se však hlavně tyto státy potýkají s ošklivým faktem hromadného ničení fosílií. Je to neuvěřitelné, ale už více jak čtyři tisíce let se kosti draků (jenž Číňané příhodně pojmenovali konlong - "hrozný drak") drtí na prášek a používá se jako zaručený (a zřejmě velmi drahý) lek na mnoho nemocí, především pak impotenci. Nejsem si úplně jistý, jak se tohle ujalo (blbosti se zřejmě šíří rychle), ale v některých zapomenutých lokalitách se tyto kosti drtí dodnes. Pro každého paleontologa i nadšence je jen představa likvidace takového množství kostí přímo děsivá.
Dinosauři však nemuseli jen (ne)léčit problémy lidí, ale tvořit i něco mnohem výraznějšího. Jak už jsem se prve zmiňoval, Číňané pojmenovali tyto kosti "hrozný drak", protože skutečně věřili, že kdysi na jejich území žili neuvěřitelní tvorové. Plazi schopní nevídaných zázraků, dokonce létat nebo chrlit oheň. Vtipné, že se poměrně strefili. Důležitější pro nás však je, že tehdejší obyvatele cítili nutnost vzdát těmto drakům úctu (snad ze strachu aby se nevrátili a nenaštvali se). Slavná čínská tradice dračích průvodů a všeobecného znázorňování draků napříč celou čínskou kulturou má tedy zřejmě původ už ve 150 milionů let starých, jurských tvorech. Kromě toho, draci, jsou velmi univerzálním mýtem. Stejně jako kosti obřích ještěrů se i draci v různých obměnách vyskytují v mýtech po celém světě.
Pro další vtipný odkaz musíme na konkrétní místo, do takzvané "Pevnosti lotosové hory", která je nyní vůbec největší lokalitou na dinosauří fosílie v jihozápadní Číně. Konkrétně toto místo je však zajímavé hlavně otisky stop, jenž se tam dochovalo přes 400 a vytvořily pole, dost podobné hladině poseté lotosy (včetně listových žilnatin). Odtud právě pochází název této lokality. Staří Číňané se na tomto místě scházeli, modlili a považovali jej za svaté - lotos je totiž u buddhistů symbolem míru a klidu. Některé dobové obrazy dokonce zachycují velký lotos rostoucí ze země.

Posledním odkazem uvedeným v tomto článku nebudeme tak docela v Číně, ale v sousedně ležícím Mongolsku kde tato legenda zřejmě vznikla a později se rozšířila i dál. Jedná se o známého Gryfa, jeden z mých oblíbených "omylů". Gryf je bájné stvoření s hlavou, křídly a předními nohami orla, tělem a zadními končetinami lva. S jejími ostatky se zřejmě setkávali již staří Skytové, bojovný kmen známý však i svou šikovností při hledání pokladů a zlatých žil. Podle jejich příběhů, byl Gryf právě dávným ochráncem pokladů a zlatých nalezišť. Jak, ale najít zkamenělinu Gryfa? Nic takového přece neexistovalo. No, v poušti Gobi je to poměrně snadné (respektive bylo). Když Skytové totiž kopali, nalezli mimoděk i rozlámané kosti dávných dinosaurů, v této lokalitě nás zajímá konkrétně Protoceratops. Relativně malý ceratopsid z období Křídy se totiž vyznačoval zahnutým zobák a samozřejmě čtyřmi končetinami. Jeho štít našel také využití. Někteří jej líčí jako velké uši, jiní zase jako část ohromného křídla. Orlí nohy a zbytek už dodala fantazie hledačů pokladů a obchodníků. Poušť Gobi je navíc svým způsobem děsivým místem, což mytičnost Protoceratopsů jen posilovalo, toliko k bájnému Gryfovi…

Vliv pravěku na svět

17. března 2017 v 18:38 | Martinoraptor |  Projekty
Před týdnem jsem vás poprosil, abyste určili živočicha na obrázku. (Pro ty co to ještě neudělali, prosím, podívejte se nejdřív sem a zkuste si to říct alespoň pro sebe) Zúčastnilo se vás poměrně dost, skoro všichni jste mysleli, že se jedná o Titanobou, někteří z vás tipovali Baziliška, jiní zase blíže nespecifikovaný druh plísně. Některé z vás to možná napadlo, ale ani jeden z vás se nakonec netrefil. Abychom byli fér, neměli jste moc šancí. Na obrázku je ve skutečnosti toto: odkaz

Ačkoliv to tak teď možná nevypadá, tento žertík má svůj hlubší význam. Pro většinu z vás byla tohle prakticky pravěká modla. Před několika stovkami let to však mohla být stvořením pekla, jenž Noe nepustil na svou archu a před několika tisíci lety, zase pozůstatek strašlivého netvora, jenž byl poražen synem boha a jehož se lidé skutečné báli. Každý (skoro) zná bibli a základy křesťanství. O něco méně lidí však ví kolik si křesťané převzali od Římanů a ti zas od Řeků atd. Jen velmi málo lidí však ví a stará se o to kolik si všechna tato náboženství, mýty a legendy převzaly z pravěku. Z tohoto pohledu se dá říct, že dinosauři (a spol.), tvoří jednu z důležitých složek naší kultury, aniž bychom o tom vůbec věděli. V tomto novém projektu (ano, jsem neuvěřitelný - ještě jsem žádný neuzavřel, ale to nevadí) se během několika dílů přeneseme na různé části světa a podíváme se, jak nálezy zkamenělin ovlivnily tamní příběhy, historii a mýty. Zjistíme jak se Protoceratops naučil létat, jak chobotnatci požírali mořeplavce a dokonce jak vznikl svět. První část bude snad během víkendu.

Dotaz

10. března 2017 v 21:11 | Martinoraptor |  Soutěže
Jelikož zájemců ve formě poznávačky bylo mnoho, řeknu to jinak. Nehledě na nějaké diplomy a ceny (ty stejně nebudou) mi jen prostě napište co si myslíte, že je na obrázku pod textem. Rád bych znal, alespoň několik názorů. Děkuji.

Kam dál